Anatol Černý
Nedožité 90. narozeniny prezidenta Václava Havla si připomnělo Národní muzeum společně s Českou televizí předpremiérou dokumentu Václav Havel 90: Moc bezmocných a prezentací busty Václava Havla od sochaře Anatola Černého.
To říká Facebook Národního muzea, které novou a velmi povedenou bustu umístilo do expozice Dějiny 20. století. O moc víc informací o jejím autorovi ale nedohledáte. Řízením všech náhod jsem na něj a jeho zajímavý životní příběh byla upozorněna. V kavárně Slavia si vyprávíme zdaleka nejen o sochaření.
Můžeme začít tam, kde jste se narodil?
Moje ukrajinská maminka byla profesorkou na univerzitě, táta zase docent filozofie na Univerzitě kultury v Kyjevě, tak jsem od dětství tušil, jak se asi jednou zařadím. Rodiče se rozvedli, když mi bylo asi sedm let, ale maminka znala hodně našich českých příbuzných z české vesnice, odkud táta pocházel. A měli tam dobrý orchestr – zkrátka Češi. Tak jí doporučili učitele na klarinet, a já jsem se od první třídy učil hrát. A hrál jsem pořád, minimálně tři hodiny denně. A taky jsem kreslil. Talent jsem zdědil asi po mém ukrajinském dědečkovi, který ovšem šel do vězení, protože byl tak šikovný a kreslil tak dobře, že i padělal peníze (směje se).
Která to byla vesnice, odkud váš tatínek pocházel? Vesnic, kde na Ukrajině žili a dodnes žijí Češi, je víc. Kdysi, ještě za cara, tam přišli zúrodňovat půdu a osidlovat pusté oblasti.
Je to Malá Zubovščina, asi 120 km od Kyjeva. Dodnes tam mám příbuzné. Češi sem přišli koncem 19. století, mezi prvními i ti tátovi předci z Královéhradecka. Rodina Černých tam má největší hrobku. Nedovedu si představit, jaké to bylo drsné. Dostali sice půdu velmi levně, ale bylo to vyloženě na blatech. Nejdřív žili v chatrčích z hlíny, zemljankách, ale hned pak si začali stavět lepší domy. Museli zúrodňovali půdu, zaváděli nové plodiny, nové zemědělské postupy, vysazovali ovocné stromy, tenkrát na Ukrajině to byly novinky. A dařilo se jim. Jenže pak za Lenina a Stalina zas o všechno přišli a spousta z nich skončila i v gulazích.
Vy jste v Zubovščině taky pobýval?
Ano, ale jen jako malý kluk, když mě rodiče nechávali u babičky, protože oba dva byli v Kyjevě na univerzitě dost zaměstnaní. Byl jsem v českém prostředí, pořád se tam udržovaly české tradice. Ale později už jsem vyrůstal spíš v ukrajinské kultuře. A v roce 1986 přišel Černobyl, a kdo věděl co se stalo, jako moji rodiče, tak z Kyjeva utíkal někam daleko. Mě poslali nejdřív k příbuzným na Donbas a pak až do Moldavska, zkrátka co nejdál. To mi bylo 10 let. V té době jsem už začal modelovat a moc mě to bavilo. Pořád jsem něco zkoušel z plastelíny, a už jsem věděl, že budu chtít na nějakou uměleckou školu. Když pak opět v Kyjevě přišlo rozhodování, jestli to bude hudba nebo sochaření, sochařina vyhrála. Ale nejvíc měl naučila praxe. Pracoval jsem už tenkrát pro jednoho umělce, který mě zároveň učil a měl obrovské státní zakázky – to bylo ještě za Sovětského svazu, takže jsme dělali Leniny co měli třeba 16 metrů – ale byla to dobrá škola (směje se).
Ještě k tomu Černobylu. Vaši rodiče sice měli informace, ale poslali z Kyjeva pryč jenom vás, sami asi museli zůstat kvůli práci? Jak to pak s nimi dopadlo?
Dvanáct členů naší rodiny zemřelo na rakovinu, určitě následky Černobylu. I moje maminka v roce 1994. A v té době se zároveň mezi Volyňskými Čechy na Ukrajině zvedla vlna, že bude možné se vrátit do České republiky. Můj otec a jeho sestry se do toho také zapojili. Ale moc tomu nevěřili. Ještě se nevědělo, jak to všechno bude, ale už se organizovala různá humanitární pomoc a taky dětský ozdravný tábor pro české děti z Ukrajiny. Tam jsem přijel mezi prvními.
Busta Jiřího Bělohlávka od Anatola Černého (foto archiv Anatola Černého)
Už tehdy (jako až dodnes) ho organizovala paní Věra Doušová, která byla prezidentem Václavem Havlem pověřena, aby pak vedla celý ten projekt přesidlování Čechů z Volyně? To ona, pokud vím, koordinovala veškerou tu podporu, kterou tehdy od českého státu dostali.
Ano, byla to paní Věra. A mě si hned „vzala pod křídlo“. Starala se o mě, jiné děti se ještě vracely na Ukrajinu, ale já už jsem se nevracel. Začal jsem studovat tady, na sochařsko-kamenické škole v Hořicích, byl jsem na internátě a na víkendy jezdil do Prahy. Bydlel jsem u paní Věry, byl jsem jako její další dítě.
Jak jste se tu tenkrát cítil, to vám bylo tak 15–16, počítám?
No, říkali mi, že jsem „Rusák“, tenkrát se vůbec nerozlišovalo, že jsem z Ukrajiny, a to mi vadilo. Takže tady jsem se proto cítil víc jako Ukrajinec, zatímco když jsem byl na Ukrajině, naopak víc jako Čech. Později jsem zase odjel na Ukrajinu a pokračoval ve studiu tam, a souběžně i pracoval. To maximum, čemu jsem se naučil, bylo z praxe. A když mě pak nevzali v Praze na Akademii výtvarných umění, protože vedle uměleckých zkoušek tam byla i zkouška z české historie, a tou jsem neprošel, pokračoval jsem na Umělecké akademii v Kyjevě a v posledním ročníku potom přešel do Prahy. Byl jsem byl v ateliéru Karla Nepraše. Rozuměli jsme si, ale mezi Kyjevem a Prahou – tedy na té akademii – byl velký rozdíl. Tady se dělalo „umění“, zatímco v Kyjevě „klasika“, ale často taky trochu kýč. Ale tím se vydělávalo, protože byly zakázky.
Podle všeho jste takovým kulturním nomádem, ale jaký pocit u vás převažuje teď, když už jste dávno úspěšný umělec a žijete a tvoříte v Londýně i v Praze?
V Británii jsme od roku 2021, nejdřív ve Walesu, teď žijeme v Londýně. Mám tam atelier v jednom kostele. Ale jsem český patriot. A ty úspěchy? Za všechno může jedna knížka a pak Věra Doušová. Kdysi jsme dělali v Kyjevě reliéf Haška. On tam totiž začínal psát Švejka. A paní Věra sháněla tehdy nesehnatelnou knihu Život po životě a od toho se pak odvinuly další situace, které mě hodně ovlivnily. Pak bylo těžké období, hodně jsem se přesouval mezi Prahou a Kyjevem, když mi tam začali všichni umírat. Na Ukrajině tehdy nic nebylo, hlavně na venkově. Zůstal jsem s nemohoucí babičkou, která byla moudrá. A říkala: Jdi do sklepa, tam jsou povidla – bylo jich tam ohromné množství – a ty musíš přepálit. Protože kořalka byla jediná valuta, za kterou se dalo něco koupit. Museli jsme si poradit v každé situaci. A dobrý byl taky klarinet. Hraju pořád, pomohlo mi to vyléčit i astma; když hraješ, tak zapomeneš.
Ukrajinská nezdolnost a také vynalézavost?
Ano, já, když začínají problémy, jsem ve svém živlu. Život je vývoj a člověk musí přežít. I dnes na jezdíme Ukrajinu, máme v Kyjevě byt. Dcera, která studuje v Londýně operní zpěv, jezdí studovat i do Kyjeva, protože tam jsou dobří pedagogové, i manželka tam jezdí. Dceři je 19 let a jde si za svým, nebojí se. V Kyjevě kulturní život kvete navzdory všemu. A já se rád pohybuji mezi kulturami. Českou, ukrajinskou i britskou.
Hodně se specializujete na portrétní busty, ale ty jsou spíš v soukromém vlastnictví. Máte tu nějaké veřejně viditelné práce?
Spolupracoval jsem dlouho s Galerií Miro. Moje volná tvorba se prodává spíš v Americe, tady ne. Mám ale pocit, že dnes se často vytváří větší rozruch kolem toho, kdo a jak umělecké dílo prodává, jak ho propaguje a jak šikovně dokáže vytvořit jeho tržní hodnotu, než kolem samotného díla a jeho autora. Umění a obchod s ním se postupně staly dvěma samostatnými světy, které spolu ne vždy žijí v harmonii. Ale teď jsem spokojený a mám v Česku dobré zakázky. A když jde o nějakou veřejnou věc, tak i bez finančních nároků. Zajímavé ale je, že někdy se mi s lidmi v Česku jedná složitěji než s Angličany, i když jsem Slovan. Rozumíte tomu?
A jak tedy vznikala busta Václava Havla pro Národní muzeum?
Byl to nápad mecenáše a filantropa Luboše Richtera s kterým spolupracuji už mnoho let. Původně měla být pro Národní divadlo. Vznikla ale příležitost v Národním muzeu a on celý projekt financoval, čehož si velmi vážím. Pracoval jsem na ní v Londýně asi tři týdny. Uvědomoval jsem si, že dělám český symbol. Důležité jsou pro mě vždy oči, jejich výraz. Chtěl jsem, aby prezident působil neoficiálně, aby měl úsměv. S dobře zabaleným modelem jsem letěl do Česka. Jenže při transportu se model poničil a musel jsem jej opravit. Pak si ho prohlížela komise. Všechno dobře dopadlo a bylo potřeba sochu odlít z bronzu. Takže můj štukatér poslal formu do slévárny, ale i ta forma tam přišla rozbitá. Museli jsme dodržet termín, takže všechno znovu. Stihlo se to, všichni pochopili, že musí, když jde o Havla. Nakonec busta stojí v expozici Dějiny 20. století, zatím na minimalistickém podstavci, ale ten ještě nahradíme lepším.
Vaši sochařskou práci – rukama i hlavou, snad nenahradí umělá inteligence. Nebo ano?
Snad ne. A naopak, dělám teď návrh na interaktivní sochu, která bude vyjadřovat působení umělé inteligence na člověka. Je to výzva pochopit, kdo jsme. Já sám sebe ve své volné tvorbě vnímám jako určitý filtr, kterým procházejí události, problémy a rozpory okolního světa. A ty se snažím převést do výtvarné podoby. Nejde mi pouze o estetický objekt, o technicky dobře zvládnutou formu. Umělecké dílo by podle mě mělo mít vnitřní obsah, který diváka přiměje přemýšlet, pochybovat, hledat vlastní odpověď.
Martina Šonská Fialková