Liběna Rochová
Od našeho prvního rozhovoru, tehdy pro Český dialog, ve Vltavě pod okny ateliéru Liběny Rochové uplynulo hodně vody. Ocitla jsem se tu, na Malostranském nábřeží, poprvé snad v roce 2006. V té době sloužil jako ateliér mladé tvorby pro přehlídky a akce začínajících návrhářů, kterým zde Liběna Rochová dávala příležitost. V roce 2021 byla uvedena do Síně slávy českého designu, kterou uděluje Akademie designu ČR, a zároveň získala cenu Oděvní designer roku. Akademici ji zdůvodnili slovy: v práci s materiálem, látkou, jejím nekompromisním výběrem při hledání vhodné siluety, nemá Rochová v českém prostředí konkurenci.
Návrhářka dnes říká: „Velice si toho vážím, že tak byla uznána moje dlouholetá poctivá a konzistentní práce.“ Ve svém oboru jde ale stále dál. Loni byla například v Brně zahájena její retrospektivní výstava Doteky, která je označována za událost roku. Sedíme v jejím ateliéru po 21 letech znovu a vyprávíme si:
Někde jste vzpomínala, že vás k vaší profesi možná dovedlo, když jste v dětství našla v truhle na půdě oblečení po babičce.
Ano, bylo tam její oblečení, krásné noblesní kousky, a také střevíčky a kabelky. Babička chodila vždy hezky oblečená, nikdy draze, protože neměli peníze, ale čistě a hezky. A možná tam to pro mě začalo.
Když se rozhlédnete v Praze, kde pracujete, či v Brně, kde bydlíte, po ulici, co mají lidé na sobě, není vám z toho někdy smutno?
Bohužel často je. Kultura odívání je u nás velmi zanedbaná. Přitom odívání patří ke kultuře člověka. V Čechách nikdy nebyl oděv, asi kromě první republiky, nějak více brán v potaz. Ale platí to celosvětově. Opakuji se, že to není o značkách, ale o tom, chodit hezky oblečení. Samozřejmě musíte začít v rodině. Když jsou Vánoce, Velikonoce nebo jiná slavnostní příležitost, tak se hezky obléci i doma ke stolu. Trend je teď až přílišná uvolněnost a způsobil to i covid. Nerozumím ale jedné věci: Přestože je v Česku všude docela hodně kvalitní kultury – literatury, divadla, hudby, tak do té kultury odívání se to nějak nepřelévá. A pak je tu druhá věc, které nerozumím: Arogance, které stále přibývá, lidská zloba a nenávist. Přitom jsme my, Češi, schopni pomáhat lidem v nouzi, vybírat na charitu obrovské částky. Tak nevím, jací jsou to lidé? Ti samí, kteří šíří tu nenávist? Nebo úplně jiní? Tyhle kontrasty mě opravdu zajímají.
Tady navážu na náš dávný rozhovor. Tehdy byli ještě v parlamentu komunisté a vznikl dobrý nápad. Prodávala se „trička proti komunismu“ s různým potiskem. A vy jste byla v porotě, která vybírala nejlepší návrhy. Tak mě napadá: Proti čemu byste dělala trička dnes?
To je jasná odpověď. Dělala bych trička proti aroganci, ztrátě morálních hodnot a respektu. Jak bych to pojednala, to tedy nevím, asi by to byla nějaká výtvarná zkratka, symbol. Ale myslím, že je to dobrý nápad.
Víte, co mi dalo impulz, znovu vás oslovit? Výstava Diva věnovaná Soně Červené, kterou jste oblékala. I s ní jsem kdysi dělala rozhovor. Ona byla pravým opakem toho výše zmiňovaného. Byl vždy úžasný zážitek setkat se s ní nebo ji vidět na podiu. Výstava stále běží v Českém muzeu hudby kousek odtud, včetně vašich nádherných modelů. Asi jste byly na sebe hodně napojené?
To ano. Byly jsme blízké přítelkyně a Soňa byla vlastně i příbuzná z manželovy strany. Sestřenice jeho maminky. Dodnes vzpomínám, když se vrátila do Česka, jak jsme doma v Brně seděli na zahradě, a ona přicházela přes tu zahradu v červeném kostýmu. Velice jsme se sblížily. Tady v Praze jsem tehdy měla ateliér v suterénu v Týnské 5 a Soňa bydlela nahoře. Výtahem ke mně jezdila na zkoušky modelů v županu. A potom, kdy už žila na Rašínově nábřeží a já měla tento ateliér, měly jsme to jen přes most, přes vodu. Chodívaly jsme spolu na koncerty, bylo to krásné. Soňa byla moje velká fanynka.
Tenkrát, když jsem dostala to ocenění Grand designer a Designer roku za kolekci ve stejný večer, šla jsem jí předtím odevzdat nějaké šaty. A ona se mě ptala: Co budeš večer říkat, až ti tu cenu dají? Byla jsem mezi třemi nominovanými, tak jsem si to musela trochu předem připravit. Byla jsem lehce nervózní, ale ona mi dodala klid. Poradila mi, jak se mám postavit, co mám dělat. A když pak jsem ta ocenění opravdu dostala, mezi prvními sms byla gratulace od ní.
Modely Liběny Rochové (foto: Martina Morávková)
Jaké to bylo oblékat Soňu Červenou?
Nádherné. Ona uměla všechny ty věci vynést. Vzpomínám si na šaty s vlečkou, které měla na sobě na jevišti Janáčkova divadla. Jak to uměla „prodat“. Byla nesmírně noblesní, kultivovaná, měla cit pro oděv. Byl to přesně ten prototyp pro moji práci, prostě moje múza.
Jednou mi volala, že potřebuje šaty na propůjčení státního vyznamenání na Hradě 28. října. Přišla jsem za ní, a ačkoli vím, že často oblečení eliminovala, tak ve skříni byly jedny šaty vedle druhých z mé dílny. A mě to nesmírně potěšilo, že si mé modely nechávala. Objevily jsme tam šaty, které měla jednou na sobě, a ty jsem upravila.
Co se s jejími šaty, které jste pro ni navrhla, vlastně stalo?
Když Soňa odešla, přemýšlela jsem, že bych někomu zavolala, že bych ráda, aby se zachovaly. A ty, které se zachovaly, jsou právě na té výstavě v Českém muzeu hudby. Ale bohužel je jich jen několikero.
Šila jste pro ni i některé divadelní kostýmy. A dovedu si představit například operu s kostýmy ve vašem stylu. Nelákalo by vás navrhnout celou divadelní výpravu?
Původně jsem chtěla studovat divadelní kostým. Maminka byla herečka a já jsem nasáklá divadelním prostředím. Takže jsem pro divadlo dělala, už když jsem skončila textilní průmyslovku. A naposledy před pár lety kostýmy pro balet Národního divadla, pro část trilogie, kde dělal choreografii Yemi. To byla krásná spolupráce.
Když tu byl slavný režisér Robert Wilson a v Národním se připravovala Věc Makropulos se Soňou Červenou, tak říkala, že by si přála, abych pro to představení udělala kostýmy já. Ale Wilson měl svůj tým, se kterým pracoval. Divadelní kostým mě samozřejmě stále láká a je blízko mému rukopisu. Třeba ta příležitost přijde, nebránila bych se.
Nejvíc z vaší tvorby je momentálně vidět na velké retrospektivní výstavě Doteky, která běží v Moravské galerii v Brně. A je to podle všech recenzí a reakcí tak zásadní událost, že bychom na ni měli pozvat i pražské čtenáře. Jak k té výstavě došlo a dokdy tam bude?
Začala už loni a bude tam až do srpna 2027. A víte, jak to začalo? Na začátku covidu jsem si dělala pořádek ve velké šatně mého ateliéru. Měla jsem tam uskladněný značný počet kolekcí. Konečně jsem měla víc času a začala jsem uklízet. Dala jsem do pořádku svůj archiv. A zjistila jsem, že tu mám mnoho štendrů modelů a mnoho dalších věcí včetně obuvi, doplňků, šperků, paruk, prostě všechno.
A tak mě při jedné ranní meditaci napadlo, že zavolám Janu Pressovi, řediteli Moravské galerie, jestli by přijal dar – kolekce od roku 1990. Líbí se mi totiž jeho vize systematicky budovat sbírku užitého umění, do kterého spadá i oděv. Zároveň jsem věnovala deset modelů Uměleckoprůmyslovému museu tady v Praze a deset modelů Etnografickému ústavu při Moravském zemském muzeu. (Kolekci Memory I. a II., která byla inspirovaná folklorem).
Nakonec ale v Brně vznikla rozsáhlá výstava v několika sálech, která reflektuje všechno důležité z vaší tvorby několika desetiletí.
Nejdřív se mi do retrospektivní výstavy moc nechtělo, ale nakonec jsem řekla ano. A teď, s odstupem času, protože to už je několik let, jsem moc ráda. Měla jsem představu, že nechci nějakou provinční „kutálku“, vždy jsem říkala, že chci „orchestr světových parametrů“, že chci něco výjimečného. Když už tak celý svůj život pracuji na perfekcionalismu, tak aby celá ta výstava byla po designové i řemeslné stránce na vysoké úrovni.
Architektkou výstavy je vaše dcera Magdalena. Vy jste s ní už spojila síly i dříve. Byla to pro Brno jasná volba, jste vždy ve shodě?
Ano, už jsme spolu pracovaly, například v Paříži na Design Week v Českém centru. Nebo pro Designblok, ale i na dalších projektech. Znám její obrovskou posedlost prací a koncentraci. A vím, že má cit pro moje věci, tak jsem ani jinou myšlenku neměla.
Na vzniku výstavy se samozřejmě podíleli i další. Kurátoři Andrea Běhounková a Jan Králíček, jejich texty k výstavě jsou vynikající. A pak grafička Zuzana Lednická, Studio Najbrt a také moje PR agentura, která na tom pracovala s marketingovým oddělením Moravské galerie.
Jak vidím z fotek, vznikl podle Magdalenina návrhu jakýsi dům v domě, asi docela unikátní prostor?
Už když jsem viděla první skicu, tak se mi moc líbila, bylo to přesně to, co jsem si představovala. Ale ten celkový výsledek ještě předčil moje očekávání. Nejenom, že je ta architektura krásná, velkorysá, ale je tam ještě něco navíc – a to je zvláštní pozitivní energie a harmonie. Také jsem si přála, aby výstavou šla hudba a linuly se vůně. Doteky všemi smysly.
Takže je to jakýsi „Gesamtkunstwerk“, jako Wagnerovy opery? Wagner v nich také chtěl mít všechno.
Pro mě je to nezbytné. A mám radost, že k té výstavě vyjde na podzim kniha a Jakub Jahn natáčí i celovečerní dokument ve spolupráci s Českou televizí. Premiéra má být v září k mému jubileu.
Martina Fialková