Marek Adamczyk (foto Fabiana Mertova)
V poslední době byl vidět v televizním seriálu Kukačky, ale miluje i divadlo a film. A všechno, čím si doposud ve své herecké kariéře i v osobním životě prošel, dostal loni příležitost využít v hlavní roli představení Forman, v níž představuje světově proslulého režiséra. O své profesi, ale i o jejím přesahu do běžného života je schopen uvažovat a vyjadřovat se velice precizně.
Nedávno byly Velikonoce. Určitě nevadí připomenout film Poslední závod režiséra Tomáše Hodana, který se odehrává v tom období. Hrál jste tam jednu ze tří hlavních postav, Němce Emericha Ratha, který na rozdíl od Hanče a Vrbaty tehdy v Krkonoších nezahynul, ale jako by se tak stalo – byl zkrátka jaksi vyhnán z dějin. Co vám dala ta role?
Ten příběh jsem poznal až v dospělosti. Do Krkonoš jsem moc nejezdil, až moje bývalá přítelkyně, která jimi byla prostoupená, mi ho velmi zaujatě vyprávěla. Znala ho od malička, probouzel její fantazii. A tenkrát jsem pochopil, že je v krkonošském prostoru důležitý. A o pár let později jsem měl příležitost dostat se k němu díky tomu filmu takhle blízko.
O Emerichu Rathovi jsem taky nic nevěděl. Když jsem si pak přečetl scénář, začal jsem zjišťovat, jak to opravdu bylo. Byl to výjimečný člověk, takže jsem se začal víc a víc těšit. Jeho postava se ve filmu najednou odhalí v celé své kráse. Byla to vlastně skvělá šance, jak ho dostat do toho příběhu zpátky.
V současné době ale oživujete další legendu, na rozdíl od Emericha Ratha proslulou a slavnou – Miloše Formana na letní scéně Muzea Kampa. Kolikrát jste se jím už stal?
Nemám to spočítané, ale něco mezi 15-20 reprízami to bylo. A předtím jsme dlouho zkoušeli, takže jsme všichni s Formanem strávili opravdu hodně času, seznamovali se s ním a potýkali.
Webové stránky k představení říkají, že chce odkrýt, jak složitý a těžký byl Formanův život, a že mnohé kapitoly jeho osobního příběhu, zejména ty v americké emigraci, tu nebyly známé. Nelekl jste se trochu té zodpovědnosti, jak roli Miloše Formana ztvárníte?
Ne, já mám rád výzvy a byl jsem z toho nadšený. Když jsme se potkali s producentkou Danielou Sodomovou, která je i autorkou scénářů ke hrám Letní scény Musea Kampa, neřekla mi dopředu, jaké osobnosti se to bude týkat. A když pak přišla s Formanem, připadalo mi to jako skvělý nápad. On do toho prostředí opravdu patří. Žil v sousední Všehrdově ulici, i jeho Amadeus se natáčel na Malé Straně a Kampa mu byla zázemím, bylo to tedy logické. Navíc jeho zajímavý osud a vlastně i to, že byl filmař, nabízí už samo o sobě spoustu prostředků, které se dají na divadle krásně využít. Pracuje se tam s projekcemi, citují se jeho filmy, taky se tam tančí a zpívá.
Povede to, že budete hrát postavu Miloše Formana už druhé léto, k nějakému posunu v té roli? Máte pocit, že do ní můžete s odstupem přinést něco nového?
Většinou to tak je, že když se inscenace nějakou dobu nehraje a pak se do ní člověk zase vrací, že do ní nabere novou energii, věci se mu v hlavě rozleží. Na druhou stranu jsou jiné inscenace, jako třeba Rande s feministou, kde jsem měl nedávno premiéru v divadle Ungelt, které jsou hodně proměnlivé. Tam je to založené spíše na souhře, jak existovat v daném momentu v rámci toho jednoho představení, a každé pak může být trochu jiné. Ale Forman je velká inscenace, výpravná i technicky náročná, takže jsou mantinely užší.
Co je „Rande s feministou“?
Romantická komedie, něco úplně jiného, než Forman, který je takovým „monstrprojektem“. Na scéně jsme s Bárou Polákovou jen sami dva a tvoří ji vlastně jen dva štendry s oblečením a dvě židle. Ten feminista jsem já, a moc mne na tom baví, že si člověk užije tu pestrost herectví. Ale nejsem jen feminista, oba tam s Bárou hrajeme víc rolí.
Vy sám jste byl během studií DAMU nějakou dobu v Británii. Tak trochu jste si tedy mohl na sobě vyzkoušet žít jinde. Samozřejmě za mnohem příznivějších okolností než Miloš Forman, ale přece jen. Tu zkušenost máte, a když jste přemýšlel o Formanovi, mohlo vám to nějak pomoct?
Paralela myslím trochu je, i když malinká. Bylo to v rámci ERASMU, Británie ještě byla v EU. K Anglii jsem měl vždy vřelý vztah a anglicky jsem uměl. Zažil jsem tam moc hezký semestr.
To hlavní je, že když jste někde, kde nemáte žádné kotvy, tak najednou musíte začít o sobě přemýšlet jinak. Taky jsem nedávno někde četl zajímavý rozhovor o tom, jak jazyk promění i vaši osobnost a třeba v angličtině přemýšlíte jinak než v češtině. A vlastně musíte najít sebe sama podruhé, což já jsem taky musel.
Bylo to hrozně fajn, protože najednou nejste zatížená nějakými předsudky ať už rodičů, blízkých nebo okolí. Můžete si vlastně sebe sama trochu znovu jakoby vynalézt. A tuhle zkušenost jsem, samozřejmě v malém, udělal, ale nezažil jsem to, co Forman. Tu beznaděj, pocit, že věci třeba nikdy nebudou hrát ve váš prospěch, a že jsem třeba udělal chybu.
Ale zpátky k tomu představení: Není náš cíl odvyprávět encyklopedické heslo Forman, spíš jde o to, nasvítit ho v jednotlivých jeho polohách a zdůraznit témata, která pro něj byla důležitá. Touha po tvůrčí, ale i osobní svobodě. Jeho komplikovaný vztah k ženám a rodinnému soužití, protože on sám vyrůstal jako sirotek a bylo to něco, co se musel učit. Nebylo to pro něj něco přirozeného. Je tam i spousta detailů z jeho života, situací, které opravdu zažil, lidí, se kterými se potkal. A když to diváka zaujme, tak si ty věci může samozřejmě dohledat jinde.
Četla jsem knižní rozhovor, který s Milošem Formanem dělal Bohdan Sláma, další je od Jana Nováka, existují o něm dokumenty Heleny Třeštíkové, těch zdrojů je poměrně hodně. Četl a nakoukal jste to všechno? A Formanovy filmy?
Četl jsem snad úplně všechno, filmy jsem viděl taky, myslím, kromě Ragtimu. Adéla Stodolová, režisérka, se ráda obrací na ty primární zdroje, takže když se představení studovalo, hodně jsme se jim věnovali, abychom si dokázali vydestilovat, co bylo pro něj to nejpodstatnější. Vlastně ta inscenace nebyla dopředu úplně nalajnovaná. Měli jsme scénář, ale s tím jsme ještě velmi kreativně pracovali.
Myslím si, že všichni, kdo se tehdy rozhodli emigrovat, museli stát před rozhodnutím nechat za sebou velký kus života, ke kterému se už nemohli vrátit. Tehdy se to jevilo jako definitivní. Na druhou stranu vám to může dát křídla v tom, že se nemusíte ohlížet – a musíte se posouvat jenom dopředu. A to může být pro někoho, jako byl Miloš Forman, osvobozující a stimulující. On zjevně netrpěl nějakou přehnanou nostalgií. Měl v sobě toho jestřába, který chtěl něčeho dosáhnout, byl velmi ambiciózní. A vlastně takové příběhy, jako byl ten jeho, tu Ameriku tvoří.
Teď mne ale v souvislosti s tím, co se v USA děje, napadá absurdní otázka: Forman a mnoho dalších umělců nebo vědců tam kdysi emigrovalo za svobodou – osobní i tvůrčí. Teď se naopak mnozí Američané můžou cítit omezovaní. A může být ohrožena i jejich umělecká nebo vědecká existence kvůli tomu, že se jejich témata protiví současné Trumpově administrativě. Nebudou chtít emigrovat do Evropy?
Určitě budou tvůrci, které to do Evropy přitáhne. Koneckonců se to dělo i před Trumpem. Okolnosti byly třeba jiné, ale víme, že například Woddy Allen je v USA už dlouho persona non grata a celou svoji tvorbu předělal, začal točit pro Evropany. Takže je to možné, že Evropa z toho bude profitovat, a to se nebavíme jen o umělcích. Je jenom otázka, jestli těm lidem dokážeme nabídnout dostatečné zázemí, ale mohla by to být příležitost. Ale já věřím, že je to nějaké kyvadlo, které se teď rozkývalo na jednu stranu, a že se přehoupne jinam, že to není žádný konec dějin.
Kromě těchto výkyvů je tu ale ještě další problém. AI. Nemáte obavy, že jednou nahradí i herce?
Já jsem stoprocentně přesvědčený, nebo můžu říct stoprocentně jistý, že AI umělce nenahradí. Samozřejmě, trh se promění a umělci budou muset přinést nějakou svoji výjimečnost, jedinečnost, která se nevytvoří uměle. Ale v nějakém rozhovoru jsem už mluvil o tom, že my lidi máme prostě rádi, když jsou věci jaksi vertikálně ukotvené. Když vidím nebo cítím třeba i v tom telefonu, že za tím, co tam sleduji, sedí nějaký opravdový člověk, který tu věc vytvořil.
Budoucnost bude právě v tom, vytvářet tyhle vertikály. Dobrá paralela je s nástupem CD a potom streamovacích služeb. Skončilo období, kdy umělci mohli žít jen z prodeje desek a CD, a neměli tolik potřebu koncertovat. Ale celý tenhle byznys zmizel a oni se vrátili (a rádi) na podia k živým koncertům. A myslím, že to tak může fungovat i v rámci herectví.
To jsem ráda, že to vidíte optimisticky. A otázka poslední. Motto představení Forman zní: Drž se toho snu. Jaký je váš sen?
Ten sen je vlastně pořád stejný. Být svým vlastním pánem a žít život tak, aby v něm byl prostor jak pro zajímavou práci, tak pro rodinu, kamarády a hodnoty, které mi dávají smysl. Vždycky jsem toužil po osobní harmonii, což je sama o sobě nekonečná práce. Jako jízda na kole: když přestanete šlapat, během chvíle ztratíte balanc.
Martina Fialková