Možná to ani všichni čtenáři netuší, ale Praha má – a už docela dlouho, už od roku 1918 – své Poštovní muzeum. Snad o něm od teď uslyšíme víc. Bylo totiž nedávno připojeno k Národnímu technickému muzeu, a ve velké a silné náruči instituce rozkročené všemi technickými směry se mu jistě bude dařit lépe získávat pozornost.
A rozhodně za návštěvu stojí. Právě totiž zpřístupnilo novou, atraktivní expozici věnovanou poštovnictví a komunikaci. Navíc se jeho budova pyšní unikátními interiéry ve stylu biedermeieru z roku 1847, vyzdobenými nástěnnými malbami Josefa Navrátila, a připomínkou na jeho působení v Praze. Měšťanský byt původních majitelů domu prošel renovací a je skutečným překvapením pro každého návštěvníka.
Poštovní muzeum od roku 1979 sídlí v malebném Vávrově domě na vltavském nábřeží, poblíž Štefánikova mostu, na adrese Nové mlýny 2. Ta napovídá, že v blízkosti stával kdysi mlýn a kolorit té doby se částečně zachoval i dnes. Nová expozice v přízemí muzea nás přenese do dob, kdy fenomén pošty a komunikace nejrůznějšími technickými prostředky vznikal a rozvíjel se, do 19. a první poloviny 20. století. Najdeme tu všechny příslušné symboly těch dob: poštovního holuba, pověstnou poštovní trubku, kterou „poštovský panáček“ oznamoval příjezd poštovního dostavníku, nebo také typickou poštovní schránku ještě z dob c. a k. monarchie. Vybrané technické exponáty objasní vývoj telegrafu, telefonu i radia, připomenou i jejich vynálezce a příběhy těchto patentů. Ve vitrínách obdivujeme staré dobré krystalky, tedy přijímače z prvopočátků radiového přenosu, které nepotřebovaly napájení, protože energii si uměly brát přímo z vysílaného signálu. Expozice atraktivně ukazuje jak výrobky české a československé provenience, tak některé zahraniční. Je tu třeba nádherný telegrafní vysílač Telefunken německé výroby z 20. let 20. století. Vidět můžeme i první komerčně dostupné tzv. Siemensovy telefony. Tahákem této části expozice je osobní telefon arcivévody Františka Ferdinanda D’Este ze zámku Konopiště.
Pošta však především doručovala dopisy, korespondenční lístky či pohlednice soukromé i úřední. Všechny opatřené poštovními známkami v příslušné hodnotě. Proto jsou tu i tehdejší poštovní razítka a jiné vybavení. Rozsáhlá sbírka poštovních známek z celého světa, která je v muzeu uložena, však zatím není k vidění. Je třeba vyčkat na její definitivní převod do vlastnictví Národního technického muzea, které sbírky Poštovního muzea získalo od České pošty, původního vlastníka. Jde o cennou sbírku, při jejímž převodu nelze postupovat paušálně, ale kus po kuse, proto si návštěvníci na její unikáty ještě budou muset počkat. I tak je ale v současné nové expozici ještě mnoho zajímavostí.
Jednou z nich je třeba dobová fotografie z roku 1886, na níž vidíme centrální telefonní věž na jedné z budov Malého náměstí. Nebo model tehdejší telefonní centrály, kde obvykle slečna telefonistka, zde figurína, spojovala volajícího s volaným. Později pracovnic obsluhy přibývalo. Z prvopočátečních 98 telefonních stanic v Praze v roce 1882 bylo pak v roce 1912 v celé republice už 30 000. Kuriózním exponátem je horní část typického telefonního sloupu s dutinou, kterou v něm vykloval datel, jehož vycpanina je pro názornost na sloupu přichycena. Sloup poškozený datlem pochází z východu tehdejší republiky, z dálkového telefonního vedení, a do Prahy jako důkaz jej v roce 1934 zaslala Poštovní správa Košice.
Podobný význam jako telefon měl však o něco dříve již telegraf, jehož funkce je tu také na originálních exemplářích vysvětlena. Oba vynálezy, jak telefon, tak telegraf, byly dlouhá léta součástí poštovních služeb. Pošty samotné však měly k dispozici také poštovní dostavníky, později autobusy či železniční vagony. I jejich modely zde najdeme, stejně jako modely několika zajímavých poštovních budov. O jejich výzdobě, která byla často symbolická, tu svědčí i zajímavé sochařské práce. Zatímco velké pošty často navrhovali významní architekti, malé pošty mohly – a stále mohou – sídlit v nejrůznějších budovách, často i na kuriózních místech. A proto se není třeba ani pozastavovat nad tím, proč Poštovní muzeum sídlí v domě mlynáře, s nímž se pojí navíc ještě další zajímavá historie úplně jiného druhu. Její kulisy se před námi otevřou v patře budovy.
Navrátilovy malby jako Zimmerreise
Barokní dům patřil celé 19. století zámožné mlynářské rodině Michaloviců, koupili jej od města v roce 1804, protože sousedil s jejich mlýnem. Od roku 1837 patřil synovi Václavu Michalovicovi, který byl váženým občanem. Rodina se počítala k městské nobilitě, jezdila kočáry, chodila do divadel, podporovala umění. A tak se Václav Michalovic ve staroměstském hostinci, kde se scházela družina kolem Josefa Jungmanna, seznámil s malířem Josefem Navrátilem. Spřátelili se a v roce 1847 jej mlynář požádal o výzdobu svého domu. V prostorném bytě vybaveném ve stylu zdobného biedermeieru, s výhledy na Vltavu, zrealizoval tehdy již proslulý malíř unikátní výmalbu všech místností. Veškeré stěny pokryl krajinnými výjevy z řady míst, která tehdejší pozorovatel těžko mohl všechna navštívit. Vytvořil zde tehdy oblíbenou „Zimmerreise“, cestu pokojem, při níž procházíme horskými, lesními i městskými sceneriemi v různých zemích. Jakousi malovanou cestu v pohodlí bytu. Témata zohledňovala tehdy oblíbenou literaturu a dobové záliby v divadle, cestování. Čerstvě zrestaurované malby a dobový nábytek navozují pocit, že do salonu co chvíli vkročí uměnímilovný majitel společně s malířem Navrátilem a usednou k orosené sklence piva či dobré štamprli, a budou rokovat. O čem? Inu, že časy – a nejen ty poštovní a mlynářské – se mění.
K poštovní expozici i k osobnostem malíře Josefa Navrátila, spjatého silně s blízkou Petrskou čtvrtí, i mlynářské rodiny Michaloviců zde najdeme dostatek dalších informací.
Poštovní muzeum, expozice Technika na poště, Nové mlýny 2, je otevřeno denně kromě pondělí 9.00-18.00.
Martina Fialková