Jitka Hosprová
Rodačka z Manětína letos oslavuje 25 let na koncertních pódiích doma i ve světě. Nedávno vystoupila například ve slavném vídeňském Musikverein. Miluje a virtuosně ovládá svůj nástroj, violu, které chce vydobýt větší pozornost.
„Často se říká, že pro sólovou violu není dostatek repertoáru. On ale je, jen ho musíme objevovat”, říká. Žije a pracuje mezi Itálií a Českem. S manželem Mauriciem Sciarrettou – italským houslistou letos zahájila už 14. ročník vlastního festivalu Procházky uměním, který pořádá v rodných západních Čechách.
Jak to cítíte, když po zimě v Itálii přijíždíte sem do Česka na léto? Vzpomínám, jak Emanuele Gadaleta, Ital žijící v Praze, který už roky vede České muzeum hudby, mi kdysi říkal: „Víte, tady je takový klid, a to je tak příjemné. U nás v Itálii ten život vře a já jsem se cítil být pořád vyrušovaný nějakými okolnostmi, když jsem se chtěl něčemu soustředěně věnovat.”
Já to mám přesně naopak. V Itálii mám klid, protože mě nikdo nezná, jsem tam v roli maminky jako součást rodiny. A velmi dobře se mi tam připravuje sezona. Mezitím si odskočím na koncerty po Evropě. Žijeme v místě, kterému se říká Piccolo Paradiso – Malý ráj. Mám tam čas na hraní i na přípravu dramaturgie svého festivalu. Pak před létem přijedu do Čech a začne ta aktivní fáze – a velká práce. Samotné koncerty pro mě nejsou problém. Dává mi do těla spíš jejich organizace. A samozřejmě potkávání se s lidmi. To je, když jsem tady na omezenou dobu, mnohem intenzivnější.
Četla jsem, že doma komunikujete anglicky.
Ano. V našem okolí je hodně smíšených manželství, takže syn má kamaráda s běloruskou maminkou, další má maminku Rumunku, jiný Ukrajinku. Jsme tam hodně namixovaní a je to fajn. V Itálii nikdo neřeší, že jste cizinec. Berou vás úplně normálně, a to je velký rozdíl oproti nám. Naopak mě mrzí ta česká uzavřenost.
Čím se to může změnit? Může to být i prostřednictvím kultury, hudby, které se věnujete? Hudba je vlastně univerzální jazyk.
To určitě. Ale já v Itálii nežiju jako umělec. Já tam žiju jako běžný člověk. Přistěhovala jsem se tam v období covidu, kdy nic nebylo možné, dělali jsme maximálně nějaké komorní koncerty. A pak se narodil malý, takže já si díky tomu všemu v Itálii žiju hlavně svůj osobní život. Připravuji si tam nový repertoár a mám odstup od aktivního koncertního provozu, který je tady v Česku někdy dost hektický a ubíjející.
Virtuózní repertoár musíte opravdu cvičit. Letos jsem se například učila nový koncert. A teď budu hrát v Chebu s Lubošem Brabcem ve Valdštejnské obrazárně program Virtuózní viola a kytara se skladbou Paganiniho. To není repertoár, který si člověk jen přečte z listu.
Během vašeho festivalu na řadě koncertů vystupujete s dalšími hudebníky i sama, a to s velmi různými skladbami od baroka přes romantiku až po skladby současníků. To opravdu vyžaduje důkladnou přípravu.
Na druhou stranu už je těch pětadvacet let v rukou znát. Někde to tam být musí. Samozřejmě, že nové skladby potřebují čas, ale jde to mnohem rychleji než v době studií. Tehdy jsem se s jedním koncertem prala třeba celý rok.
Jitka Hosprová
Repertoár pro sólovou violu není příliš známý oproti tomu pro sólové housle. A vy oživujete i zapomenuté skladby zkomponované pro violu. Jak je hledáte?
Skladeb pro violu je napsáno mnohem víc, než se zdá, a krásných, ale nehrají se. Zjišťuji, že bych mohla pořád jen objevovat a učit se další. Mnohé věci leží v archivech, takže je potřeba dostat je do aktivního koncertního života. Snažím se vybírat takové, které budou zajímavé pro publikum, mají šanci se udržet na podiu a nejsou odsouzené jen k jednomu provedení. Nechci se zabývat čistě vědeckohistorickou prací.
Z jakého vašeho objevu, skladby, například máte velkou radost?
Třeba z klasicistního virtuosního koncertu pro violu od Carla Dittersdorfa, který kdysi natočil pouze Lubomír Malý, jinak se nehrál. Dala jsem tomu trochu jinou hudební tvář a lehkost. Hrála jsem ho s Wranitzky Capelle, takže díky poučené interpretaci dostal úplně jiný rozměr. Myslím si, že je to hudba, která si zaslouží být hraná.
Legendou pro české, ale i světové violisty byl vždy Ladislav Černý, virtuos a pedagog (1891–1975). I on za svůj dlouhý život udělal pro violu jako sólový nástroj hodně a vychoval řadu vynikajících violistů, studovali u něj i zahraniční studenti. Vy vlastně tou propagací sólové violy pokračujete v jeho stopách.
Snad by se to tak dalo říct. A představte si, že jsem nedávno potkala vzdáleného příbuzného Ladislava Černého, který ho dobře znal. Bylo to moc milé. Já si Černého osobnosti nesmírně vážím.
Pro Ladislava Černého napsal známý německý skladatel Paul Hindemith violovou sonátu, která se stala světově hranou. Jistě ji také máte v repertoáru?
Samozřejmě. Když jsem ji hrála v Německu, publiku jsem připomněla, že ji věnoval právě českému violistovi Ladislavu Černému. Když si člověk uvědomí vztah mezi Hindemithem a Ladislavem Černým, vidí, jak významná osobnost Černý byl.
Máte vy nějakého svého “dvorního” skladatele, který vám napsal i více skladeb?
Dalo by se říct, že je to Zbyněk Matějů. Napsal pro mě violový koncert Virus, který vznikl po covidu. Uvedli jsme ho ve světové premiéře se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Teď pro mě dokončuje skladbu Birth – Zrození. Budeme ji uvádět na závěrečném koncertu mého festivalu a je pro violu a mužský oktet. Už jsme si ověřili, že nás baví moderní přístup ke komponování pro violu a různé neobvyklé kombinace.
Ráda také hraju některé skladby Sylvie Bodorové, které sice napsala původně pro jiné interprety, ale možná je teď hraju častěji než oni. Například Plankty nebo D`Amoure, původně pro sólové housle, které upravila pro sólovou violu. Takže jsem velmi aktivní interpretka skladeb této skvělé české skladatelky. A stejně jako hudba Zbyňka Matějů, je i její hudba sdělná a posluchačsky přístupná.Měla jsem také krásnou spolupráci s francouzským festivalem současné hudební tvorby Présences. Uvedla jsem tam světovou premiéru skladby Guillauma Connesona, byla to úžasná zkušenost a velká příležitost.
Máte pocit, že se viola už skutečně prosadila jako plnohodnotný sólový nástroj? Nebo je ještě potřeba hodně práce?
Pokud se pohybujete v prostředí klasické hudby, tam už je to jasné. Ve všeobecném povědomí je to ale pořád nástroj, který potřebuje popularizaci. Proto ráda dávám rozhovory i do časopisů, které nejsou hudební, a snažím se o viole mluvit. To je asi to jediné, co mohu udělat navíc. A pak samozřejmě můj festival Procházky uměním, který je věnován právě viole. Po čtrnácti letech jsem na něm představila tolik koncertů, že už snad ukazuje violu nejen v komorním světle.
Váš festival jste zahájila tradičně v Praze na zámku Troja. Vystoupili jste tam společně s manželem, který je také hudebník – houslista. Jaký vám zůstal zážitek?
Vyšlo to skvěle. Já jsem hrála už zmíněného Dittersdorfa a manžel se poprvé pustil do Myslivečkových houslových koncertů. Takže Ital přinesl zpátky Myslivečka do Prahy! Manžel je skvělý mozartovský interpret a Mysliveček ho velmi oslovil, je to zářivý houslový koncert a díky zkušenostem s Mozartem ho manžel pojal skvěle. A víte, co je ještě krásné? Že se Mozart s Myslivečkem poprvé setkali v Boloni, kde se manžel narodil. Takže jsme vlastně symbolicky navázali nit.
Je letošní ročník Procházek uměním v něčem jiný než předchozí?
Každý ročník se snažím posunout dál. Nechci, aby se festival dramaturgicky zacyklil. Zveme interprety, kteří umějí komunikovat s publikem, mají zajímavé programy a dokážou nabídnout něco výjimečného. Nejen hudebníky, ale i herce, recitátory, kteří programy doplňují literárním obsahem, letos třeba Jan Čenský nebo Ondřej Kepka. Snažím se, aby festival byl otevřený českým interpretům, zahraničním hostům i různým hudebním stylům.
Například Vilém Veverka přiveze do Skoků projekt Baroque Unlimited, kde propojuje Bacha s jazzovými prvky v nových souvislostech. Já sama si samozřejmě s hosty ráda zahraji, takže vždy hledáme nějaký společný repertoár. Letos jsem pozvala například Romana Janála, máme také krásný česko-německý program s Karlou Bytnarovou a německou klavíristkou. S Evou Krestovou, první violistkou ČF zahrajeme Braniborský koncert pro dvě violy ve Vejprnicích. Mám ráda i interprety, kteří jsou zároveň skladateli. Přinášejí do hudby něco navíc.
Hlavní myšlenkou festivalu je pořád propojování hudby s méně známými památkami?
Ano, s tím záměrem festival vznikl. Například letos podpoříme nádherný barokní kostel svatého Vojtěcha ve Vejprnicích. Samozřejmě nejde o milionové částky, spíše desítky tisíc korun, ale vždy to něčemu pomůže. A hlavně těm místům přinášíme pozornost a publicitu, a to je možná ještě důležitější.
Festival přivádí lidi do malých městeček, obcí, kde ale mají úžasné památky – zámky, kostely, kaple, které stojí za objevení a podporu. A máme skvělé publikum. Spousta lidí z Prahy nebo jiných měst tam jezdí na víkendy a říkají, že v Praze na koncerty ani nemají čas, ale na ten náš přijdou. Někteří si podle festivalu dokonce plánují dovolenou. A hodně lidí za námi pravidelně cestuje.
Takže zvu na Procházky uměním i čtenáře Listů Prahy 1.
Martina Fialková