Vojtěch Haluza (foto Martina Fialková)
Kouzelná zahrada v údolí pod Vyšehradem oslavila 100 let už loni. V roce 1924 zde totiž známý sochař a štukatér Karel Novák, žák J. V. Myslbeka, na velkém pozemku za tratí zprovoznil své sochařské ateliéry. Okolí upravil do přívětivé zahrady, v níž bylo možné vystavovat sochařské studie i hotová díla.
Ateliéry využívali i další slavní sochaři, vzniklo zde místo setkávání nejen se sochami, ale také s umělci své doby. Genius loci zahrady plné uměleckých děl musel působit na každého, i když pak po válce přešla pod Krátký film a místo soch v ateliéru začaly vznikat slavné české animované filmy. V běhu dějin však zahradu i ateliéry zejména kvůli výstavbě Nuselského mostu postihl zmar. Kouzlo i poslání místa se naštěstí v devadesátých letech rozhodl obnovit stavitel Vojtěch Haluza. Dnes, dík jeho nezměrnému nadšení pro věc, povstala Umělecká zahrada z ruin a vítá své hosty. Ptám se, jakým kouzlem se to stalo.
Kdy a jak jste vlastně zahradu objevil?
Moje firma pracovala na rekonstrukci Divadla na Fidlovačce a hledali jsme prostor, kde parkovat nákladní auta. A tehdejší ředitel Fidlovačky Tomáš Töpfer o tomto rozbořeném areálu věděl. Nakonec sice auta parkovala jinde, ale mě to místo začalo zajímat. Poničenou zahradu začátkem 90. let restituovali potomci Karla Nováka. Bylo jich šest, ale neměli možnosti ani sílu ji obnovit. Kromě jediné paní Zuzany Novákové, která zdědila umělecké cítění a tvůrčí schopnosti po otci, chtěli všichni zahradu prodat. Po nějakém váhání se rozhodla i paní Zuzana, za což jsem jí nesmírně vděčný. Její dcera Ludmila s námi potom na té obnově dlouhá léta spolupracovala. Nosila mi staré rodinné fotografie, sošky a modely z dílny K. Nováka, radila a pamatovala si, co kde a jak tady bylo. A my jsme to po kouskách hledali, vykopávali ze země a opravovali.
Na fotkách vidím, že to byla doslova archeologie, zahrada vypadala jako antické ruiny. Jak je možné, že vše bylo tak rozbité?
Při stavbě Nuselského mostu tady potřebovali různé skladovací a manipulační plochy, takže zkrátka přijel buldozer a srovnal zbytky kamenické práce i sochařské výzdoby, která nebyla už dříve odvezena, se zemí a zasypal je. My jsme je pak postupně a opatrně pod dohledem potomků Karla Nováka a také jeho kolegy Eduarda Kudrny, a hlavně paní Ludmily, která sem za tatíčkem chodila od malička, odkrývali. Oni mi přesně ukazovali: tady kopej a vykopeš tuto zídku, tady zase schodiště. Bohužel od zahrady neexistovaly žádné výkresy či plány. Rekonstruovali jsme to vlastně jen podle jejich vzpomínek a fotek. (Vytahuje další fotografie a ukazuje, jak se pak z rozbitých kusů stala znovu krásná socha či kašna.) Doslova práce archeologa.
Na celkovou obnovu zahrady jste potřeboval jistě i další odborníky?
Měl jsem štěstí, že jsem se znal s docentem Kučou, zahradním architektem. Když tehdy přišel do těch ruin, tak už to „viděl“ takhle hotové, jak to vidíte dnes. To je podobné jako s umělci. Někdo zkrátka má tu úžasnou představivost – sochař, který najde ten správný kus kamene a už v něm vidí tu sochu, skladatel, kterému zní v hlavě ještě nezapsaná skladba, tak on viděl tu budoucí zahradu. Viděl cestu, po které jste sem přišla, a která tam tehdy nebyla, viděl ten svah, dnes osázený květinami. Spolupracoval s tehdy začínajícími akademickými sochaři Jaroslavem Urbánkem a Jaroslavem Jelínkem. Zejména Jelínkovo nesmírné nasazení, včetně jeho kolegů restaurátorů, pomohlo zahradu znovu oživit.
Nebylo to pak Novákovým potomkům líto, že zahradu prodali?
Nikdy. Paní Zuzana mi ještě postupně, už jako stařičká, nanosila v sítovce všechny sochařské modely, které měla doma. Při každé návštěvě něco donesla – tady to vidíte (ukazuje kolem ve své kanceláři obnoveného ateliéru).
To všechno vám muselo zabrat řadu let – je tu vidět obří kus práce mnoha šikovných lidí a taky velké investice.
To ano, měl jsem štěstí, že moje stavební firma měla tehdy dobré zakázky v Německu, a tak jsem mohl financovat tento svůj sen tady pod Vyšehradem. Chtěl bych sem navrátit to povědomí o sochařském mistrovství, o nadšení, se kterým se tu tehdy pracovalo nejen na sochách, ale i v období, kdy tu po válce vznikaly ty slavné animované filmy. Tehdy se zdejšímu ateliéru mezi filmaři říkalo „Čiklovka“ podle názvu ulice.
Za obnoveným ateliérem jste ještě vytvořil jakousi venkovní pamětní síň na tu prvorepublikovou sochařskou minulost.
Ano, máme tady dobové fotografie sochařů, kteří sem do sochařského závodu ke Karlu Novákovi chodili pracovat na zvětšování svých návrhů. Měl tady totiž tzv. pantograf, pomůcku, kterou využívali právě pro tento účel, kdy podle malého modelu potřebovali vytvořit v přesných poměrech velkou sochu. A to dělala parta sochařů u Nováka zaměstnaných, kteří tuto speciální práci ovládali. Do své skutečné velikosti tu byl podle modelu zvětšen i slavný Myslbekův Mácha (stojí na Petříně), vznikali tu mnozí Masarykové pro česká náměstí, dokonce i velká socha Milana Rastislava Štefánika dle návrhu Bohumila Kafky, autora Žižkova pomníku na Vítkově.
Kromě samotného profesora Myslbeka, jehož byl Karel Novák studentem, sem chodívali své práce zvětšovat i Ladislav Šaloun, Albín Polášek, Jan Štursa, Josef Mařatka a mnozí další. A tady tu práci pro ně prováděli ti dnes pozapomenutí sochaři, pracovali tu na zakázkách i štukatéři nebo modeléři a medailéři. Jejich jména najdete na našem webu, protože myslím, že se jim patří aspoň takto poděkovat za to, jak tehdy nadšeně tvořili pro republiku. Nové Československo potřebovalo nové pomníky na všechna možná náměstí a do parků, nové mince, nový styl výzdoby moderní architektury. Tady byly vystavené různé modely, a když se objevil zájemce, tak tu v ateliéru podle něj bleskem vyrobili to konkrétní dílo v požadované velikosti.
Vy jste tu v kanceláři vlastně vytvořil i jakýsi archiv dokumentů, které k vám v průběhu let doputovaly a svědčí právě o těchto časech.
Ano, tohle všechno mi sem lidi nanosili. (Ukazuje na řadu šanonů, kde jsou dokumenty pečlivě roztříděné.) Vidíte těch jmen? A ke každému je tu spousta historek, které mi pamětníci vyprávěli. Z dokumentů a fotek vysvítají různá propojení mezi těmi sochařskými rodinami, zkrátka jak se přátelili, na čem pracovali, jak se jejich děti mezi sebou braly.
Zajímavá je ale i ta filmová historie, kterou máte dobře zmapovanou na vašem webu.
Prostory ateliéru po roce 1957 obsadilo jedno z pracovišť Krátkého filmu pod vedením Břetislava Pojara. Bylo to zásluhou syna Karla Nováka, který tam tehdy pracoval jako řidič a místo doporučil. Zahrada tak byla do značné míry dlouho chráněna před jinou možnou devastací a v 60. letech tu vznikla spousta slavných animovaných snímků včetně těch „medvědích“ Pojďte pane, budeme si hrát. Kouzelná zahrada filmaře jistě inspirovala, ačkoli už měla jen nezbytnou péči.
Dnes má, jak je vidět, péči výbornou. Kolik tu pracuje zahradníků?
Na jaře to bývá vždy tak pět, ale v pozdějším období už stačí jeden, toho jste potkala, a další paní, která mu pomáhá. Pracovala se mnou dlouho jedna úžasná Polka, vzácný člověk. Jako mladá byla totálně nasazená v Německu na nějakém panském statku, kde byla zahradničina na zámecké úrovni, a ona to vše znala. A každý rok se také musí prořezat stromy. Ale nejen to, i všechny ty sochy se musí ošetřovat a na zimu pak některé zabalit. Na to máme dva stálé restaurátory.
Není Umělecká zahrada tak trochu utajeným místem? Myslím, že o ní mnoho lidí stále ještě neví, a to byste asi rád změnil?
Určitě. Pomohl nám paradoxně už v roce 2020 covid. To hlavní bylo hotové a my jsme se zapojili do Open House, protože jsme měli výhodu otevřeného prostoru. Ateliér byl ale ještě rozbitý, nebyla střecha nad hlavou a chodilo se tu v teniskách. Ale pak jsem řekl: budeme tady mít galerii a vystavovat. Projekt zpracoval pan architekt Sakař, a dnes v ateliéru sedíme. Slouží jako výstavní prostor s možností menších koncertů, máme tu i pěkné křídlo. Pak vznikl i nádherný projekt na další modernizaci zahrady díky paní architektce Vogelové, takže dnes se dělí na tři části: historickou, uměleckou a botanickou. Zveme sem studenty z gymnázia Botič, okolní školy i školky, děti se tu setkávají s uměním a můžou tu samy tvořit. Pro veřejnost jsme otevření ve středu a v sobotu, mohou se tu ale dělat různé akce spojené i s výstavami či hudbou. Je to prostor, který každého osloví.
Ustavil jste k tomu také Uměleckou radu a nadaci. Co tedy plánujete v blízké době ještě vylepšit a co se tu chystá?
Možná tu ještě uděláme lepší kavárnu, zatím je spíš taková příležitostná. Ale už na září plánujeme krásnou akci: Besedu s pravnučkou sochaře Myslbeka, paní Miladou Myslbekovou, která sem přinese ukázat panely výstavy o něm. A to vše doplní krásná hudba Myslbekovy doby, v podání houslisty Jaroslava Šonského a klavíristky Anety Majerové. Zveme všechny čtenáře už dnes na 18. září.
Martina Fialková