Kurt Gebauer
Kurt Gebauer svou bezbřehou fantazii, humor a jemnou ironii uplatňuje nejen ve vlastní sochařské nebo i malířské tvorbě, kterou vždy reagoval na současnost. Jeho práce jsou řadu desetiletí také součástí českého veřejného prostoru. Zkušenosti už 25 let předává studentům na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Od roku 2018 učí na pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Gebauerovy originální nápady, dotvářející veřejná prostranství, je povyšují do nových dimenzí. V posledních dnech se tak věnuje například dokončení tzv. Central Parku v rodném Hradci nad Moravicí.
Z jeho pracovního programu je patrné, že by se mu hodilo umět létat, tak jak o tom sní prostřednictvím svých létajících figur. Ony ale často také plavou nebo utíkají, zkrátka jsou v pohybu, tak jako jejich autor. Seznámit se s nimi můžete na desítkách míst po celé republice, koncentrovaný výskyt těchto zvláštních tvorů i dalších objektů je nyní v Národní galerii v Praze. Zde byla už v březnu zahájena velká výstava Kurta Gebauera, kterou však po několika dnech zavřel koronavirus. Od léta ale výstava běží dále a je prodloužena až do začátku příštího roku.
Kromě těch různých plavců a létavců mají vaše sochy často i podobu různých podivných živočichů, oblud a obludek.
Chybí nám, lidem, asi to, že jsme se nedostali do vzduchu. A tak se nám o tom zdá. Plavání, to je něco podobného, osvobozujícího, čím si létání můžeme nahradit. A ty obludky, to je a byla u mne parodie na lidskou hloupost, na dřívější „totáč“, a i teď to pokračuje. Kromě toho se ale snažím tu transformovanou hloupost neustále řešit nějakým jednáním, aby jí aspoň trochu ubylo. Nedávno jsem o tom mluvil i v jiném rozhovoru, že to máme stále v sobě. Ten pocit a obavy z neustálé kontroly a buzerace. A to způsobuje, že často nějaký malý úředníček nebo človíček respektuje něco, co přijde shora, je to vlastně blbost, a nebouří se proti tomu. A pak různě otravuje život dalším lidem kolem.
Asi tedy nemáte rád byrokracii?
Byrokracie je užitečná, pochází z francouzského slova úřad, „bureau“, a vyřizuje věci, které nechceme nebo neumíme dělat. A my si ji platíme, aby to za nás vyřizovala. Ale občas se to zvrhne. Lidi si zvykli už od dob Marie Terezie, že je někdo komanduje, okamžitě úředníka brali jako vrchnost a chovali se tak, aby si ho nepozlobili. A to funguje pořád. Chybí ta odvaha riskovat. Přestože dnes nejde o kriminál, ale jen o strach z neznámého.
Vy se s přebujelou byrokracií a různými nelogičnostmi na úřadech a institucích setkáváte asi často při práci na vašich projektech ve veřejném prostoru?
To ano, ve všech formách. A to je ten kontrast k tomu létání, o kterém jsme mluvili, a které je osvobozující. Dokonce jsem o tom napsal povídku, jak se dá létat různými způsoby.
To by byl výborný animovaný film
K tomu jsem ještě nedospěl. Dělám toho tolik.
Třeba stále oblíbené trpaslíky. Vzpomenete si ještě na svého prvního? Nebo vůbec na první sochu, kterou jste v životě udělal?
Možná, že to byl dokonce opravdu ten trpaslík. Zkoušel jsem to už jako dítě. Tehdy ještě bývali na zahrádkách, ale pak se začali označovat za kýč. Později, v době normalizace, už to ale kýč nebyl, spíš unikát, ale že tehdy vznikali také ti Leninové a Gottwaldové, dělal jsem si z těch pomníků svými trpaslíky zkrátka legraci. I kurátor mé současné výstavy v Národní galerii byl udivený, že to tenkrát procházelo. Vznikl tak trpaslík Ukazovák, trpaslíci Pivař, Bachař nebo Fízl (někteří k vidění v NG). Byla to parodie na ten kýč. Ostatně to slovo já neuznávám. Protože dost často se změní vkus a doba a kýč se časem stane uměním. A naopak, některé umění se časem stane nudným.
Jeden obří trpaslík se podle vašeho návrhu buduje už docela dlouho u Hořic. Tam jste ostatně studoval na známé uměleckoprůmyslové škole pro sochaře a kameníky.
Ta akce se rozjela už před více než 20 lety, kdy vznikal obchvat kolem Hořic. Dříve šla silnice přes ně, ale teď je míjí, a tak aby se upozornilo, že tam nějaké Hořice jsou, získala parta nadšenců ten pozemek a tam trpaslík vzniká. Bude 11 metrů vysoký a má být ze 49 bloků kamene, toho, co se v okolí těží. Teď jsme tak v půlce. Vždy, když někdo koupí jeden kámen, tak ho nechají opracovat a osadí se podle toho mého návrhu.
Trpaslíci jsou věční a Hořice tak budou opět nepřehlédnutelné. Ovšem s těmi různými pomníky máme stále problém. Co si myslíte o jejich odstraňování, případně znovuvztyčování?
Jsem dost často zván do různých diskusí v médiích na to téma. Jsem příznivcem, pokud nejde o takovou obludnost, jako by byla třeba socha Stalina nebo Hitlera, aby to dílo pokud možno zůstalo. Je to doklad hlouposti našich tatínků či dědečků a má to varovat jejich děti. Protože když ta socha zmizí, zůstanou jen slova. Je to sice někde napsané, co ten dotyčný má na svědomí, ale když je na očích ta socha, je to něco jiného a tolik to z paměti nevymizí.
To se týká i sochy Koněva, kterou bych tam ponechal, ale už byla odstraněna. Pokud jde o Radeckého, (který se snad má vrátit na Malostranské náměstí), tak už jsou tam koleje a musel by stát kousek jinde. Jenže blízko je také italské velvyslanectví a s Italy jsme v jedné partě v EU. A Radecký s Italy velmi tvrdě válčil. Tak nevím, jestli je to vhodné. Co se týče Mariánského sloupu, tak jsem z jeho návratu nadšený, protože ho sundal vandalismus, který přichází vždy při převratech. Všichni si myslí, že zbořením pomníku něco zmizí, ale ono to tak není. Lidská blbost zůstává. A navíc sloup je výborným protipólem Husova pomníku.
Navíc si myslím, že místa pro sochy je tu poměrně dost, v jejich počtech jsme v podstatě břídilové oproti jiným zemím. A máme tu obrovské množství talentovaných lidí. Vidím to jako člen řady porot na různé práce ve veřejném prostoru. Působil jsem na UMPRUM skoro čtvrt století, absolventi jsou moje druhá, adoptivní rodina, vím o nich hodně. Ale oni ty příležitosti často nemají, nedostanou se k nim nebo jsou pro ně podmínky nesplnitelné.
Asi jsme se zase dostali zpátky k přílišné byrokracii?
Veřejných zakázek není moc, takže i moji hodně talentovaní absolventi nemají možnost dělat něco zajímavého. Zakázky se vypisují na webových stránkách nějakého úřadu, a oni se to dost často ani nedozví, někdy jen když jim o tom řeknu. A prokousat se všemi těmi podmínkami chce strašně moc času, navíc jsou stavěné často tak, jako bychom všichni byli totálně zkorumpovaní hajzlíci a zloději. Zkrátka nejsou dělané pro normální lidi, a to lidem komplikuje život. Nutnost elektronického podpisu, který oni nemají, a další a další. Ne každý je ochoten to podstoupit a navíc účast na soutěži není ani honorovaná. Odměnu získá většinou jen vítěz a dva za ním, ostatní nedostanou ani skicovné (náklady na materiál, dopravu atd.), zkrátka ani kačku. A přitom je tu placený kdekdo za kdejakou zfušovanou práci.
Nahrazuje se to tím, že se díla vystavují ve veřejném prostoru dočasně na výstavách, jako jsou například Landscape festival, Sculpture Line a podobné. Tam autoři díla jen dočasně půjčují, jenže ty věci musíte někde mít, skladovat, aby pak mohly lidem dělat radost. Tuto situaci pak zachraňují často jen kulturně zaměření soukromí zadavatelé.
Komu vy byste rád udělal nějaký pomník, kdybyste byl vyzván?
Ledaskomu, ale nemusí to být pomník nějaké osobnosti, ale třeba i vzpomínka na něco, co se tam událo. Provokují mne místa, kde se dá vytvořit nějaký „Treffpunkt“. Francouzi říkají „milieu“, zkrátka místo setkání, které, když se to povede, se takovým místem opravdu stane. To se povedlo třeba v Opavě, kde na Ptačím vrchu jsme realizovali Ptáky, tři veliké bronzové sochy, které sem tam pootočí hlavami a večer jejich oči lehce světelně pulzují. Dříve tam chodily „podezřelé živly“, dnes tatínkové s dětmi, a je to opavská zajímavost.
Nebo v Neratovicích, kde naše absolventka Lenka Klodová zrealizovala přes tři metry vysoký, deset metrů široký kamenný nápis MILUJI. Stalo se to místním „Stonehenge“, dnes je symbolem Neratovic, mají to na hrnkách, na pohlednicích, dělají se tam svatby. To je nejlevnější způsob, jak proslavit město. Když jde o sochu, tak to je vždy dohadů kolik to stálo! Půl milionu, nebo snad tři miliony? Probůh! To jsou ale tak legrační peníze, proti těm, které se utrácejí za všelijaké nesmyslné stavby.
Z toho asi taky plyne váš názor, že by vstupy alespoň do některých galerií a muzeí měly být zdarma?
Jistě, tak jako jinde ve světě. Když jsem měl v srpnu narozeniny, Národní galerie dala celý den vstup na moji výstavu zdarma. Jinak je to 150 Kč, což je pro spoustu lidí dost peněz. Tehdy přišlo víc než 700 lidí a byli velice vděční. Mluvil jsem s paní, která přijela kvůli tomu do Prahy a říkala mi, že je nezaměstnaná a jinak by si to nemohla dovolit. U nás na to manažeři stále nechtějí slyšet.
Na co konkrétně byste pozval návštěvníky vaší výstavy v NG?
Proběhne její komentovaná prohlídka – 4. 10. Ale i když přijdete jindy, prostor je velký, věci si tam můžete pěkně zblízka prohlédnout, téměř osahat. Hned u vstupu venku je moje Housenka raného kapitalismu a dva pětimetroví Trubkouni. Na výstavě samotné je dost fotografií realizací ve venkovním prostoru, také tři filmy tak na hodinu a půl posezení. Výstava je zaměřená nejvíc na moji figurální sochařinu. A prodloužená je až do 10. ledna 2021.
foto Libuše Gebauerová
Martina Fialková