Zuzana Brikcius
Rodačka ze Štvanice už roky střídá Vídeň s Prahou. V jiném rozhovoru se svěřuje, že když ji to přestane bavit tam, přijede do Prahy a naopak, když ji Praha začne rozčilovat, vrací se do Vídně.
V Praze působí jako kurátorka zajímavých výstav. V roce 2019 například připravila v Obecním domě výstavu Nezlomní o umělcích, stojících si nejen za svým uměním, ale i za názorem v těžkých dobách. V roce 2017 k výročí Charty 77 připravila pro Národní galerii výstavu Charta Story 2017. Každoroční tradicí se na území Prahy 1 staly také „plakátové“ výstavy Zuzany Brikcius. První věnovala T. G. Masarykovi, poté vzniku ČR, následovali Voskovec a Werich, Franz Kafka, Karel Poláček, Bertha von Suttner a Max Brod, letos pak Thomas Mann. Všechny osobnosti jsou nějak spjaté s Prahou, ale překračují vždy více kultur, což právě Zuzanu Brikcius nejvíc zajímá.
Ve Vídni žijete už 43 let. Jak jste se tam dostala?
Tehdejší rakouský kancléř Bruno Krajsky umožnil pobyt Čechoslovákům, kteří podepsali Chartu 77 a byli pak doma různě perzekuovaní. Já jsem se vystěhovala čtyři roky po podpisu Charty, po výsleších na Státní bezpečnosti, když se komunistický režim chtěl zbavit svých odpůrců prostřednictvím známé akce Asanace.
To ale ještě zbývalo 7 let do sametové revoluce, kterou vyvrcholil pád komunistického režimu. Věřila jste tehdy, že padne tak brzy?
Přesně jsem to vědět nemohla, ale pohybovala jsem se v Praze v kruzích, kde v to lidé věřili. Ale představte si, že když jsem přišla do Vídně, ve stejné době přišel z Prahy i malíř Zbyněk Benýšek, který už tehdy říkal: Za sedm let jsem zpátky! A tvrdil to stále, ani se pořádně německy neučil, protože si myslel, že se to na tu dobu nevyplatí. A stalo se.
A vy jste německy uměla?
Dědeček a babička, kteří mě vychovávali, doma mluvili německy – dědeček byl z rakousko-české židovské rodiny a babička zase Vídeňačka, módní návrhářka, a mluvila Wienerisch. Takže i já jsem mluvila německy a byl to dokonce problém, když jsem pak šla do školy, že jsem si v češtině pletla pády. Když si zavolali dědečka, zjistili, že sice mluví česky velmi dobře, ale neuměl mi ty věci vysvětlit. Ale ve Vídni to pak pro mě byla výhra. Samozřejmě jsem se ještě zdokonalovala, ale mohla jsem se živit překlady a tlumočit. Začala jsem pracovat pro Gallup Institute, taky jsem překládala rozhovory pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa.
Váš manžel je také Čech z Prahy, básník, spisovatel a filozof Eugen Brikcius. Kde jste se potkali, ještě tady nebo až ve Vídni?
Už tady, ale vzali jsme se až ve Vídni. V Praze byl poměrně známý, a zvlášť v těch kruzích, kde jsem se pohybovala já. Jedna událost se mi zapsala do paměti – takový báječný mýdlový muzikál s názvem Hello, Fellow Ave Clave. Vystupovali v něm Plastici (undergroundová skupina The Plastic People of the Universe), filosof Jiří Němec, kunstihistorička Věra Jirousová a řada našich dalších kamarádů. Celé to vzniklo ve spolupráci Mejly Hlavsy, který složil hudbu, a Eugena Brikciuse, už tehdy známého svými happeningy, a dělo se to na vernisáži jeho juvenilních obrazů.
A co jste studovala vy?
V Česku jsem studovat nemohla, jen střední školu, pak jsem ani nemohla sehnat práci, po podpisu Charty mě nikde nechtěli. A ve Vídni jsem si nejdřív musela udělat zkoušky z němčiny, abych se mohla ucházet o studium na univerzitě, protože jsem z ní v Česku nematurovala.
Měla jsem mít přezkoušení, ale dorazila jsem tam po nějakém večírku a usínající jsem čekala na chodbě. Přišel nějaký pán a ptal se, na koho čekám. Já, že na pana profesora Eckerta. „A co mu chcete?“ Mám u něj udělat zkoušku z němčiny.“ A on: „Není vám dobře?“ Moc dobře mi nebylo, ale chvíli jsme se bavili, on se ptal, jaké mám plány a co bych v tom Rakousku chtěla dělat a tak. A najednou povídá: „Tak víte co? Právě jste tu zkoušku udělala, já jsem ten profesor Eckert.“
Začala jsem studovat slavistiku, což bylo nabíledni, doma bych možná studovala něco jiného. Ale na vysoké škole jsem se nemohla uživit, takže to bylo bolestné, že tady mi komunisti studovat zakazovali a tam mi dostudovat neumožnily existenční důvody. Ale někdy se věci řeší samy, stačí chvíli počkat. Živila jsem se tedy překládáním a dostala jsem se k ekologické organizaci Greenpeace – a do toho přišla sametová revoluce v Československu.
Co bylo pak?
Představte si, že už 27. listopadu jsem odvezla lidi z Greenpeace z Vídně do Prahy. Stáli jsme na Václaváku, byl tam i náš autobus. Lidi kolem provolávali sametová hesla. A najednou všichni s námi volali taky: At žije Greenpeace! Dneska, ex post, to vypadá komicky, ale byl to vývoj situace, hlad po změně, i v té ekologii. Ale tenkrát kdyby se volalo cokoli, lidi by to vzali – psychologie davu v té euforii funguje. Naštěstí to tehdy nikdo nezneužil. Pak jsem v podstatě pomáhala budovat organizaci Greenpeace v Československu.
To už jsem jezdila do Prahy často, ale pořád jsem překládala. Ještě jsem neměla počítač, až po roce 1990 mě s tím seznámil můj syn. Chodila jsem do redakce začínajícího Respektu, kde jsem měla kamarády, a tam jsme moje překlady přepisovali na počítači.
Ve Vídni jste pak i učila češtinu. Kde o ni byl zájem?
Učení bylo lepší než tlumočení, to je velice náročné na koncentraci, ale i to jsem dělala. Ale mnohem raději jsem učila, například na vídeňské vojenské akademii nebo na Lidové vysoké škole. Na té vojenské jsem učila důstojníky a vojenské historiky, ale třeba i členy COBRA (rakouská protiteroristická jednotka). A nejlepší bylo, když jsem učila podle Haškova Švejka, to jim bylo blízké. Ale učila jsem i faráře, to byli ti nejlepší žáci, protože byli vzdělaní, uměli latinu. Bylo to hrozně zábavné a stojí to za napsání pamětí.
Jste také s manželem autory seriálů, které vznikly pro Českou televizi. Na jaké téma?
Jeden se jmenoval Sny Eugena Brikciuse a druhý Evropa Eugena Brikciuse, a byly to hrané dokumenty. Připravila jsem námět i scénář. Tehdy panovalo nadšení ohledně vstupu do EU, kde jsme Česko i Rakousko viděli ve skupině menších suverénních zemí. Navštěvovali jsme v Praze jejich ambasády, které nám připravily podklady, hledali jsme v univerzitních knihovnách. Ke každé zemi se natočila nějaká kostýmovaná historka, která měla pointu, a k tomu běžely dokumentární záběry z té země a také rozhovor s daným velvyslancem. Vypadalo to, že se natáčelo v zahraničí, ale na to nebyly peníze. Vše vzniklo v Praze, ale výsledek byl dobrý, ani filmová kritička, paní Spáčilová to nepoznala.
Vaším vlastním dílem jsou ale každoroční tzv. plakátové výstavy o pozapomenutých osobnostech, které připravujete pro pražské kolemjdoucí. Ta letošní se jmenovala Thomas Mann slovem i obrazem a byla v září k vidění na náměstí Republiky a v Soukenické ulici. Jak vznikl ten nápad?
Byla jsem před mnoha lety inspirovaná takovou pouliční výstavou Sigmunda Freuda ve Vídni. Tehdy ředitel muzea vyvedl výstavu na ulici na plakátovací sloupy. Jde o to, že divák, pouliční chodec, nemusí cokoli překonávat, osmělovat se, zda má nebo nemá někam vstoupit. Stačí se jen zastavit u plakátovací plochy. A mě to tak nadchlo, že jsem si říkala, že by se mělo něco podobného udělat ve veřejném prostoru v Praze.
Pouličních výstav v posledních letech přibývá. Čím jsou ty vaše originální?
Když jsme s tím začínali, nebyla to jako dnes běžná záležitost. Na naši výstavu ovšem nejsou potřeba ani žádné stojany, jen plakátovací plocha. Takže je to ještě jednodušší. A navíc je hezké při výlepu sledovat práci lepiče plakátů, také mizející řemeslo. Při přípravě spolupracujeme s charitativní agenturou ProVás a s renomovanou grafičkou Markétou Jodasovou-Zahrádkovou.
A důležité je v názvu to „slovem i obrazem“, protože od jisté doby jsem začala na plakáty dávat také QR kódy, které mohou výstavu ozvučit. Buď je tam tematicky příslušná hudba, nebo hlas daného člověka, jeho slovo. O výstavy je zájem, lidé volají, chtějí je i další města, knihovny.
Kromě výstav ale s manželem připravujete každoročně i jeden literární výlet – vycházku na dané téma po Praze. Letos to bylo o Golemovi. Jak to probíhá?
Literární výlet začíná odpoledne, má vícero zastávek a na každé z nich se něco děje – přednáška, hudba, divadlo – vždy podle tématu. Lidé přicházejí, odcházejí, nemusí absolvovat vše. Každý ten literární výlet zakončí jednoaktovka, kterou napíše můj muž. Téma pražský Golem jsem chtěla dělat už dávno. Patří k němu samozřejmě také Rabi Löw, ale i Voskovec a Werich. Je to věčné téma: Co se stane, když něčemu dáme život? Může nás to rozdrtit. A je to celé premiéra a derniéra zároveň.
Škoda, stihla jsem jen výstavu, ale výlet za Golemem už ne. Zajímá mě, jestli už máte téma výstavy a literárního výletu pro příští rok?
Abych řekla pravdu, už jsem o tom přemýšlela, a vy budete v Praze první, kdo se o tom dozví.
Celý příběh Zuzany Brikcius si mohou čtenáři přečíst také na webu Paměť národa.
Martina Fialková