Pohled do výstavy Eva Švankmajerová Běda obrazu (foto Jan Slavík, © DOX)
Rozsáhlá výstava v holešovickém DOXu představuje výběr z velmi různorodého díla malířky, scénografky, kostýmní návrhářky, ale také básnířky a spisovatelky Evy Švankmajerové (1940–2005). I dvacet let od její smrti její dílo, silně ovlivněné surrealistickým hnutím, k němuž patřila, hlasitě „mluví“.
A to i k mladé generaci návštěvníků, která může vnímat zejména silnou autorčinu reflexi vlastních traumat dětství i ženství, jejichž originálnímu výtvarnému zpracování se Švankmajerová často – a mnohdy sarkasticky a s humorem věnovala. Její tvorba se od 70. let prolínala s tvorbou jejího manžela, režiséra, dramatika i výtvarníka Jana Švankmajera.
Eva Švankmajerová, Rébus (Jaký by to mělo smysl cokoliv vám vyčítat) 1975–1978, © Galerie Klatovy-Klenová
Výstava v názvu cituje výrok Evy Švankmajerové: „Běda obrazu, který potřebuje slovní výklad!“ Tento protimluv v kontrastu s vystavovanými díly, často doprovázenými vlastním textem autorky, je právě tím, co je na výstavě přitažlivé. „Mluvící“ obrazy, z nichž jakoby vyskakují nápadné figury, trčí z nich namalovaná písmena či slova a zároveň na diváka útočí i výrazné barvy a nenechávají mysl v klidu. Některá výtvarná díla jsou na první pohled jasným poselstvím autora, které vnímáme bez otazníků a věnujeme se spíš jeho působení na naše estetické cítění.
Dílo Evy Švankmajerové naopak vyvolává bezpočet otázek. Co vlastně tyto obrazy říkají? Na co se mě ptají? Jde tu především o cyklus Rébusy, na kterém Švankmajerová pracovala průběžně od mládí. Do pláten zakomponovala zdánlivě nesmyslná sdělení, jejichž výtvarné vyjádření zaujme samo o sobě i bez rozluštění. O to větší radost pak návštěvník má, když se mu takový rébus podaří rozluštit. Například ten, kde Švankmajerové Karkulka hledá vlka.
Eva Švankmajerová, Sedící džbán, Konec talíře (terina), Pracující džbán, 1986
Jemná ironie – drsná pravda?
Tak působí série velkých pláten tzv. Emancipačního cyklu. Na nich Švankmajerová využila slavných děl některých starých mistrů, která namalovala po svém, se záměnou jejich ženského tématu za mužské. Svoji mužskou podobou tak získala nejen Boticelliho Venuše (zde Zrození Venouše), ale třeba i Rubensův Únos dcer Leukippových (zde Únos synů Leukippových s patřičným Švankmajerové komentářem). Nejen v těchto dílech, ale i v další vlastní tvorbě se tak umělkyně zamýšlí nad údělem ženy, stejným od starověku až po dnešek. Rozdíl může být snad jen v tom, že ženy dnes tento úděl svobodně reflektují a lépe s ním pracují. Tak alespoň vyznívají Švankmajerové myšlenky, že v této společnosti není emancipace žen možná. „Dvacet let jsem nepotkala nikoho, kdo by uvěřil, že až vyrostu, budu malířkou obrazů,“ říkala. „Nepozorovala jsem nějaké zvláštní projevy vyšší duševní činnosti u mužských, co mě obklopovali. Tedy, skoro u všech mužských“.
Eva Švankmajerová, Přesila 1987
S podobně jemnou ironií se Švankmajerová celoživotně vyrovnávala s drsnou pravdou o svém dětství. Vychovávala ji babička – a hledání důvěry, lásky a blízkosti, kterou nenacházela u vlastních rodičů, vyjádřila i v mnoha svých obrazech. Silně působí portrét matky a otce u stolu, které namalovala v začátcích své umělecké dráhy nebo plátno Přesila, s dívenkou schovanou pod stolem. V pozdějším období se zase věnovala tématům spojeným s intimitou ženy. Zajímavé je také téma porodu či zrození, které Švankmajerová ztvárnila mimo jiné i v keramice, na příkladu své zřejmě oblíbené nádoby, džbánku. Ten zde ale vystupuje ještě ve více úlohách, a pokaždé představuje jinou intimní tematiku. Podobně častým objektem jak na obrazech, tak v keramice je lidská hlava, ale i jiné nádoby. Najdeme tu také malovanou skříň – a všechny tyto objekty na nás mluví mnoha hlasy, skoro bychom si chtěli zacpat uši.
Pocit ohlušení a nutnosti úniku od zbytečných slov je ostatně i pocitem, který vyvolávají filmy režiséra a také výtvarníka Jana Švankmajera, na nichž Eva Švankmajerová se svým mužem spolupracovala. Z celoživotní spolupráce je na výstavě zastoupena ukázka kulis k hororovému filmu Kyvadlo, jáma a naděje. I další práce umělkyně, které výstava v DOXu přináší, nesou téma nevyhnutelnosti či osudovosti (Událost), ale zároveň i naděje. Vysvítá z nich její skepse vůči společnosti, kterou lze přebít pouze humorem.
Pohled do výstavy Eva Švankmajerová Běda obrazu (foto Jan Slavík, © DOX)
Jen velmi málo žen, které kdy žily a tvořily vedle svých pozoruhodných mužů, bylo i podobně oceněno jako oni. Jednou z nich je snad i Eva Švankmajerová, jejíž tvorba se inspirovala, doplňovala a prolínala s tvorbou partnera. Oba manželé společně vystavovali doma i v zahraničí, získali řadu významných ocenění (2001 film Otesánek Český lev za výtvarné řešení a plakát). Od svých výtvarných začátků, kdy Švankmajerová vystudovala řezbářství a scénografii, ji po setkání s Janem ovlivnil surrealismus, kterému oba v podstatě zůstali věrní a rozvíjeli jej ve svém umění jak během společné práce, tak i každý samostatně. Zdroji inspirace byly pro Evu Švankmajerovou vždy erotika, poezie a také příroda (na výstavě cyklus Vlci byli opět vysazeni v českých lesích). Výstava jí v DOXu věnovaná je jako „Něco z Alenky“. Znepokojující, inspirující, tajuplná i humorná.
Eva Švankmajerová: Běda obrazu… DOX, do 15. 2. 2026
Martina Fialková