Jiřina Marková Krystlíková (foto: Jan Jiříkovský)
Z Týnské ulice, kde žije, a kde před 26 lety vznikla dnes už proslulá Dětská opera Praha, je to do každé ze tří pražských operních scén coby dup. V Národním divadle, ve Státní opeře i ve Stavovském divadle a také na mnoha dalších scénách doma i v zahraničí Jiřina Marková Krystlíková zpívala. A protože miluje nejen operu, ale taky děti, a po předcích má v sobě zjevný pedagogický talent, ráda jim tuto lásku předává.
A nejen těm, které zpívají v ojedinělém projektu, který s manželem založila, ale i všem ostatním. Na různé podoby tématu „Opera nás baví“ napsala už řadu představení, která pravidelně uvádí Národní divadlo a vznikl také vícedílný televizní pořad. Jiřina Marková dokazuje mnohaletou zkušeností, že i zdánlivě málo přístupný žánr opery může děti nadchnout a rozšířit jim obzory zdaleka nejen hudební. Právě v těchto dnech Dětská opera Praha hraje několik představení v německém Norimberku a Laufu.
Už jste to asi vyprávěla mnohokrát, ale zopakujte prosím znovu. Jak vás vlastně napadlo založit dětskou operu?
Byla jsem sólistkou opery Národního divadla, velmi vytíženou. A protože jsem z rodu pedagogů, měla jsem v sobě zkrátka stále jakýsi pedagogický pocit, vnitřní já. Neustále za mnou přicházeli různí lidé, jestli bych jim mohla připravit dítě na konzervatoř nebo se mnou chtěli přezpívat roli, a chodili k nám domů. A to bylo náročné – pořád jsme museli počítat s tím, že tam přijde někdo cizí. Pod střechou domu, kde bydlíme, byl půdní prostor, a tehdy nám paní domácí řekla, že když si to vyklidíme, tak si tam můžu udělat něco jako školu. A vznikla školička, jak jsme tomu říkali – a ta má dnes už 35 let. Jen už je teď jinde – v budově pražského Hlaholu.
Brundibár (foto: Jan Jirkovský)
A ta školička se vám, jak předpokládám, rozrůstala pod rukama?
Nakonec se rozrostla tak, že jsme měli šest tříd a chodilo k nám na 200 dětí. To už si dnes ani neumím představit. A nebyl to jen zpěv, co jsme tam učili. Angažovala jsem své význačné kolegy, kteří už byli v důchodu, ale stále chtěli něco dělat. Vznikl herecký kroužek, aby se dětí hýbaly – ten vedl Bohuslav Maršík, také sólista z ND.
Učili jsme i klavír, italštinu nebo třeba i hru na harfu. A právě kolega Maršík vymyslel, že děti naučí Telemannovu kantátu Kantor a žáci. A tu jsme pak zazpívali a zahráli díky panu režisérovi Kracikovi v Divadle pod Palmovkou. Dnes se tomu usmívám, jak jsme do toho šli s nadšením, dětem se to ale líbilo a říkaly: „My chceme ještě!“ To bylo před 26 lety.
Čím a jak jste tedy pokračovali?
Měla jsem i přípravku, kam chodilo třicet maličkých dětí. V té době jsem pracovala s pány dirigenty Charvátem, Košlerem, a oni mi říkali. Když děláš s těmi dětmi, udělej s nimi Brundibára. To je taková dětská opera, na to by ses měla kouknout. (Pozn. red. Dílo židovského skladatele Hanse Krásy, které několikrát zaznělo v provedení dětských i dospělých zpěváků a hudebníků v těžko uvěřitelných podmínkách v Terezíně. Mnozí se pak stali oběťmi holokaustu.)
Měla jsem ale tu školu na krku, spoustu dalších povinností, vůbec jsem si to neuměla představit. Ale děti si o to řekly samy. „Tak my si založíme svoji operu!“ A protože tehdy mělo Národní divadlo k dispozici sál pod střechou v Kolowratském paláci, který byl jinak komplikovaně využitelný, domluvili jsme se, že když zaplatíme aspoň nějaký nájem, můžeme hrát tam. Ale pozor! Vystupovali jsme i s malým orchestrem, třeba se skvělým dirigentem Preislerem a dalšími, spolupracoval s námi také Pavel Šmok – zkrátka všechno v té nejvyšší kvalitě. To znamená, že ti lidi, kteří s námi do toho šli, to nedělali pro peníze, ale pro radost, a pro ty děti. A tam, v Kolowratu, vznikl v roce 1999 první Brundibár. Ale pak jsme tam odehráli ještě spoustu dalších premiér a představení, naučili jsme se s tím prostorem pracovat – a bylo to moc fajn. Zkrátka Dětská opera Praha se rozjela.
Jakým způsobem vaše představení připravujete?
Moje heslo ve všem je škola hrou. Zkrátka Komenský. Učím nějakých 43 let – nejdřív na Pražské konzervatoři, pak i na Mezinárodní konzervatoři, učila jsem metodiku i praxi. Ten můj pradědeček Pešek, který učil na Karlově univerzitě češtinu a historii, někde ve mně je. Ale já šla tím „komediantským“ směrem (směje se).
U malých dětí začínáme básničkami, lidovými písničkami. To je základ. Ale musí se je nejen naučit, ale taky jim rozumět. Pásla ovečky v zeleném háječku. Jenže děti neví, co je háječek. Nebo co je strouha, co jsou červená líčka a spoustu dalších věcí. Ty pojmy se úplně ztrácejí z řeči. Ale jakékoli představení děláme, ony musí vědět, o čem to je a proč. Tak jim to nějak hravě musíte přiblížit.
Pořád existuje naše školička, která děti připravuje. Omezila se na zpěv, hudební nauku a klademe důraz na přednes a výraz. V operním souboru pak účinkují děti od 7 do 20 let. Na představení máme zkoušky jednou týdně, když máme před sebou něco důležitého, tak jich je víc. V létě míváme soustředění. Ale nechceme děti přetěžovat – dnes je rodiče zaměstnávají až příliš mnoho kroužky a děti nemají čas samy pro sebe. V procesu přípravy děti taky učíme mluvit. Hodně z nich zpočátku neumí vyslovovat, mají různé zlozvyky. Dobře mluvit a nemít ostych je skvělá průprava do života, ať děláte cokoli. I když nebudete zpívat, ale třeba učit nebo pracovat v bance, říkám jim. A děti, které už nám odrostly, to oceňují. Máme mezi nimi třeba lékaře, který mi říkal, jakou má proti ostatním výhodu, když přednáší na kongresech.
Opera nás baví
U dětí se ale hlas vyvíjí, i s tím asi musíte počítat?
Dvanáct let jsem spolupracovala s italským pedagogem Paolo De Napoli, to on mě tenkrát naučil: Jak mluvíš, tak zpíváš. Dělala jsem i spoustu mistrovských kurzů po světě. A u dětí na dobrém hlasovém projevu trvám, je to zásadní. Zároveň dávám pozor na hlasivky. Ve sborech je často přetěžují, u nás děti pozorně sledujeme, zejména když mutují (a hlas se mění i u dívek). Od běžných sborů se odlišujeme tím, že děti zvládají všechno – nejen zpívat, ale i hrát, tančit.
Jaký repertoár pro dětskou operu vybíráte?
Máme spoustu představení, operky přímo pro nás napsali různí skladatelé: Josef Boháč (Karkulka), Jan Kučera (Perníková chaloupka). Známé v našem podání jsou pohádkové operky dvojice Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř – ty jsme nahráli i na CD. Ve Stavovském často uvádíme projekt Mozart, který se obměňuje – Mozart a Praha nebo Mozart a děti. A Brundibár Hanse Krásy, kterého jsme hráli nesčetněkrát.
V listopadu jsme uvedli úplně novou Operetu. V tomhle projektu děti tancují kankán i čardáš. Většinu našich představení můžete vidět v rámci projektu Opera nás baví, který jsme donedávna uváděli na Nové scéně. Teď, když se rekonstruuje, hrajeme ve Stavovském divadle.¨
Jiřina Marková Krystlíková (foto: Jan Jiříkovský)
Vy se ale neomezujete jen na přípravu představení nebo koncertů, jak vidím tady ty knížky.
Nejznámější je asi Opera nás baví, taky třeba Popletené písničky, nebo Zpíváme si na cestách. Teď píšu novou, Pojďme spolu do opery, která děti provede všemi pražskými operními scénami. Připravila jsem i Vánoční zpěvník. Těch titulů je ještě víc. Rusalka a Prodaná nevěsta (Albatros) jsou už bohužel vyprodané, ale najdete je v knihovnách. A všechny ilustruje náš dvorní ilustrátor pan Jiří Votruba, aby to bylo veselé. Podle toho knížky poznáte.
Kde se ve vás ta energie na vše celé ty roky bere?
Asi v genech, ale i díky té krásné osobní pěvecké dráze. Mám štěstí, že dělám, co mne naplňuje a baví, včetně práce s dětmi. Sice takto nevyděláte žádné „miliony“, ale v sobě víte, že to má smysl. I když také už přemýšlím, jak dlouho to takhle s manželem, který je hornistou v orchestru Národního divadla, potáhneme. Samozřejmě, že mi manžel s Dětskou operou pomáhá. Dělá tu byrokracii, na to já nejsem. A jezdí například i s naším starým náklaďákem – to byl výborný dárek jedné firmy. Potřebujeme totiž převážet kulisy a kostýmy, na ty máme pronajatý sklad. Kdysi se nám podařilo odkoupit vyřazené kostýmy ND a Laterny Magiky.
Vraťme se ještě k tomu Brundibárovi, kterého právě ve dnech, kdy rozhovor vyjde, hrajete v Německu. A poprvé v němčině.
Toto provedení v Norimberku bude významné, pod záštitou pražského primátora a tamních politiků. Víte, je to velmi citlivá záležitost, uvést ho právě v zemi, která má na svědomí holocaust. A ta němčina byla samozřejmě jejich přání. Naštěstí máme v souboru velmi šikovného Davida Maxu, maturuje letos na německém gymnáziu, a ten pomáhá s výslovností i ostatním. Brundibára hrajeme celých těch 26 let – jako jediní na světě tak dlouho.
Když jsme ho úplně v začátcích připravovali, setkala jsem se s několika lidmi, kteří Terezínem prošli nebo jim v koncentráku zahynuli rodiče a jiní blízcí – třeba s dirigentem Košlerem nebo s profesorem Bermanem. Nebo s paní Herrmannovou, která v Terezíně sama zpívala roli Kočky. Vytáhla tehdy notýsek, který měla schovaný z Terezína – a já začala brečet. Ale ona říká: „Jiřinko, to bylo krásné, když my jsme hráli – to bylo štěstí.“ A tenkrát jsem si řekla, že Brundibára musíme nastudovat a dokud budu v čele Dětské opery, tak se bude hrát na památku terezínských dětí.
Teď jsme ale v období adventu a nadcházejících Vánoc. Můžou Dětskou operu Praha čtenáři slyšet I v nějakém vánočním programu?
Samozřejmě, před Vánocemi máme adventní koncerty a také už tradičně si všechny děti rády zahrají i zazpívají Rybovu Českou mši vánoční. Letos 20. 12. v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Přijďte se podívat, v podání našich dětí Rybovka ten advent opravdu rozsvítí.
Martina Fialková