Tomáš Mazal
Esejista, básník, filmař začal před rokem 1989 publikovat v samizdatovém prostředí. Na samém počátku devadesátých let se spřátelil s Bohumilem Hrabalem a postupně se stal jeho osobním tajemníkem, doprovázel ho na cestách, fotografoval, archivoval Hrabalovy dokumenty.
Říká: „Cítil jsem, že mám k jeho osobě klíč a je mou povinností to nějak zpracovat.“ Je mj. autorem stěžejní biografie Spisovatel Bohumil Hrabal a nyní již podruhé v vydané knihy Cesty s Bohumilem Hrabalem, která k oceňované biografii tvoří druhou část. Literární kritik Jiří Peňás o ní v nadsázce řekl: „Bohumil Hrabal, přáteli nazývaný „Bogan“ je dnes už legendou, světcem. Místa kudy chodil, mají význam poutních míst. A Tomáš Mazal je „apoštolem“ Boganovy slávy a toto je svědecká kniha o světci a místech, kterými putoval.“
Co na to říkáte?
Je třeba říct, že tahle knížka vyšla historicky poprvé v nakladatelství Academia někdy už před 20 lety, ale byla hned vyprodána. A tato nová, která vyšla v nakladatelství Eminent, je vlastně doplněná, aktualizovaná, má zkrátka nějakou přidanou hodnotu.
Ona má těch hodnot víc, myslím. Není to jen vyprávění o místech, která Hrabala ovlivnila, a vlastně zpětně ovlivnil i on svou přítomností je. Skrze ta místa je to také vyprávění o něm. A zároveń je to opravdu i jakýsi turistický bedekr, průvodce.
Máte pravdu, skutečně to tak funguje, sám jsem to zažil. Knížka již dříve vyšla také v Polsku i v Maďarsku, a v obou těch zemích je Hrabal velmi populární, a já jsem osobně potkal Maďary s knížkou na trase po těch místech. Psal jsem to s tím vědomím, že to musí být jednak jako průvodce, protože jsou to zajímavé lokality. Ale zároveň je to taková druhá knížka o Hrabalovi, ze které ho čtenář může mnohem lépe poznat, když se to navíc propojí s ukázkami z jeho díla a vzpomínkami na něj. Dnes všichni chtějí nějaký příběh, a tady jich je nespočet.
To ano. Netušila jsem například doteď, že Bohumil Hrabal bydlel nějaký čas také třeba v Domě U Kamenného zvonu, přímo na Staroměstském náměstí – kde se (možná) narodil a později také pobýval Karel IV.
A to právě nevymyslíte. To už je příběh sám o sobě. Příběh člověka a zároveň města, protože město se mění. A kdo dnes ví, že i v tomhle domě, kde je dnes Galerie hlavního města Prahy, se taky bydlelo? A tak je to s mnoha dalšími místy. Když jsem psal toho prvního průvodce, byly v něm uvedeny nějaké „hrabalovské“ hospody, dnes už je tam něco úplně jiného. Takže kde to bylo důležité nebo zajímavé, snažil jsem se fotkami i textem postihnout i vývoj, změny toho místa.
Jedno místo je ale stabilní. Myslím tím samozřejmě slavnou restauraci U Zlatého tygra.
Tam to pořád žije, a hrabalovská tradice tam má svého genia loci. Navíc jeden z hospodských (Jarda) ještě Bohumila Hrabala pamatuje osobně. Fotky na stěnách a ty slavné tzv. Malé parohy, pod kterými sedával, tradici pomáhají. Každý, kdo tam přijde, tak si to všechno prohlédne, nějak tím prostředím doslova „načichne“. A tak vznikají mýty a legendy. Na nich si Bohumil Hrabal sám zakládal. Vytvářel rád mýty o sobě.
Jak se znali, případně přátelili Bohumil Hrabal a Arnošt Lustig, o jehož výročí taky v tomto čísle píšeme? Oba je spojovala Libeň, Lustig se tam narodil a stále se i později vracel. Hrabalovi se stala domovem na mnoho let. Co jinak měli společného?
Především to, že oba chodili do tehdejšího nakladatelství Československý spisovatel, a nosili svá díla paní redaktorce Paškové. A tam jim vždy řekla. Tak tady to přepište, tady to upravte, aby to prošlo. Tak to vyprávěl i Josef Škvorecký, který k ní také chodil. V redakci se nad těmi rukopisy diskutovalo, tam se potkávali, někdo přinesl lahev vína – zkrátka ty knihy se tam jaksi dotvářely. Dneska všichni píšou na počítači a nikdo se s nikým nepotkává. Ale Bohumil Hrabal byl spíš solitér, on vlastně moc nikam do těch slavných společností nechodil, spíše po hospodách, byl vždy taková samostatná jednotka, a taky byl úplně jiného založení.
Našla jsem v knížce ale jednu fotku, ke které máte historku Hrabal – Lustig. Ta s židovskou korunou, kterou si Bohumil Hrabal odnesl z Libeňské synagogy, když pracoval jako kulisák v tehdejším Divadle S.K. Neumanna, dnes pod Palmovkou. A divadlo mělo v už zdevastované synagoze sklad kulis.
On tam tehdy ty staré vysloužilé kulisy štípal a pálil, aby se vešly nové. A zbyla tam ještě z výzdoby taková velká židovská koruna, zvaná Aaron a Hrabal si ji vzal domů, aby nedošla zničení. Když Arnošt Lustig v 90. letech přijel domů na návštěvu z USA, tak mu ji dal. S tím, že když všechny ty koncentráky přežil, tak mu náleží. V té době dělal myslím Arnošt Lustig šéfredaktora Playboye, tak zase Hrabalovi na oplátku něco zveřejnil. Jenže to Hrabalovi bylo úplně jedno.
Ve vašem hrabalovském „bedekru“ je toho o Libni hodně. Nejen fotky z Libeňského zámku, kde se ženil, z hospod, kam chodil, ale i z už zaniklého nádraží Dolní Libeň, ze kterého odjížděl za rodiči nebo do Kerska. Nejhezčí jsou ale ty úryvky z jeho díla, kde sám Hrabal o těch místech píše, a kde se vyznává ze své lásky k Libni.
A když ta místa vidíte, příběh ožije. Ano, o té Libni toho napsal hodně, byl jí doslova okouzlen, její předměstskou poetikou, malebností jejích kopců a výhledů do té krajiny periferie. A svoji triologii Svatby v domě psal jakoby i slovy své ženy Elišky, která vzpomíná. Třeba na jejich zamilovanou cestu z Libeňského nádraží, když ji vezl představit rodičům. Nebo na jejich svatbu na zámku. Nebo jak chodil od rána oblečený v divadelním kostýmu po Libni, protože si to chtěl užít, když v divadle dostal nějakou malou roli statisty. Měl to v krvi po své mamince, která totéž dělávala v Nymburce, když hrála s ochotníky. Stejně tak s hrdostí dříve nosil i nádražáckou uniformu, protože věděl, že mu sluší. Jenže pak to zase shodil tím, že si v ní vyšel bos.
On asi byl vůbec dost nad věcí. Znal jste ho od 90. let, to už bylo po smrti jeho ženy Elišky – zvané Pipsi. Jak třeba vnímal konec roku nebo začátek nového, když jsme nyní v tomto období?
Bylo mu to jedno. Nějak to neprožíval. Znali jsme se dost dobře, já jsem s ním jezdil potom po světě, kam ho zvali, takže jsme měli dost času si hodně povídat. Byl docela sdílný a předvším upřímný, za nic se neschovával.
Možná jste se také bavili, jak se vyvíjí společnost, kam ten svět jde?
Já to zase řeknu úplně jinak. On se narodil za monarchie, v Rakousku-Uhersku, a zemřel v době novodobého kapitalismu. Takže prožil celé 20. století se vším všudy. Je vlastně nositelem té doby, které my jsme zažili jen nějakou část. Byl její svědek a hodně toho prožil na vlastní kůži – včetně těch několika momentů, kdy byl blízko smrti. Měl v sobě ten běh času a vnímal to tak, jak to je.
Nebyl žádný tragéd, ani nikdy nebyl ten aktivní účastník událostí. Nekolaboroval s Němci ani s komunisty ani s novodobými kapitalisty. Vždy byl nějak stranou, zkrátka solitér, sám za sebe. Neříkal ani, že je spisovatel, a když mu někdo v hospodě řekl, že je Mistr, tak úplně zbrunátněl a dotyčného vyhodil. „Mistr, ten umí udělat boty. To já ne.“ Své psaní považoval za vyptávání. Vždycky říkal: „Psaním se vyptávám, kdo jsem, vyptávám se na život a na smrt.“ A je známá věc, že psaním si člověk jakoby urovnává a čistí myšlenky.
Hrabalovým dílem se můžete probírat téměř do nekonečna, jak je mnohovrstevnaté. Někdo tam ale pořád může vidět jenom moc toho toho piva a hospod, nebo koček.
Každý čtenář si v jeho díle něco najde. Jak jste řekla, je v něm mnoho vrstev. A kdo se pročte například k jeho Kainovi, tak zjistí, že je to existenciální text, který má hluboký základ, kde hrdina, přestože je zamilovaný, daří se mu dobře, v podstatě má všechno, může spáchat sebevraždu.
Řekl bych, že se Hrabal hodí do každé doby. I do té dnešní. Nejhorší je ale, když z Hrabalovy tvorby uděláte něco, co není. Třeba takové Menzelovy Slavnosti sněženek, které všichni tak milují. Je to krásný film, ale není to docela tak Hrabal, spíše klouzání po povrchu. Ostatně jednou říkal, a myslím, že je to i napsané, že Slavnosti sněženek je ta nejhorší kniha, kterou napsal. A to samé divadelní hry, třeba dramatizace Ostře sledovaných vlaků, kde vrcholnou scénou bývá razítkování, ale o tom to vůbec není. Sám ke zpracování svých textů býval lhostejný. Stejně jako k redakční úpravě. Vždycky říkal redaktorům: „Tak to vyhoďte, co vám tam vadí“.
Zbylo vám po Bohumilu Hrabalovi něco osobního?
V době, kdy jsme se stýkali, mi dával všechny fotografie, dokumenty. Chtěl, abych to měl já. Až jednou o něm něco napíšu. Tady to všechno je (ukazuje několik pečlivě srovnaných šanonů) – různé legitimace, pohlednice rodičům, krátké rukou psané texty i strojopisy. Je tam ještě dost nepublikovaných fotek. Zatím si to nechávám, ale jednou to samozřejmě někam dám. Mám také rozličné artefakty, např. nůžky po jeho mamince, kterými stříhal své napsané papíry s texty, klobouk, který nosil v mládí, první knížku, kterou jako chlapec přečetl atd. On na věcech nelpěl, hodně jich rozdal. I mnoho vzácných knih třeba. A víte, co často říkal? „Těch slabých, tenkých, těch se bojte.“ A já myslím, že to platí. Takže umění psát spočívá i v tom, že se dovedete vyjádřit stručně, v nějaké esenci slov, třeba jako Isaac Babel.
Ani váš průvodce Cesty s Bohumilem Hrabalem, není nijak upovídaný, a přesto čtivě koncentruje Hrabalův svět.
A přestože asi obsahuje více hospod než adres pronájmů, kde Hrabal žil, uživatel průvodce se určitě neopije, protože jsou to dnes často spíš butiky a už ne putiky.
Martina Fialková