V každé době, i v té méně veselé – ať již osobně, či tak nějak celkově – se najdou věci, které člověka pobaví, rozptýlí, potěší. A nebuďme škarohlídi, těšme se z mála, když toho zrovna není moc. Navíc, nic netrvá věčně, že.
Mě těší třeba počasí. Za oknem co chvilku prší, šedobílé mraky se honí sem a tam, listí zlátne, červená, pak hnědne a padá a padá. Já jsem rád, počasí je přesně takové, jaké má v této roční době být. Neb se letos příroda „pochlapila“ a během roku zapršelo i zasvítilo jak mělo a vůbec bylo tak nějak normálně, doufám, že i zima se vydaří a záhy se dočkáme také zářivě bílé sněhové pokrývky. Lahodné pro oko i ducha, dobré pro přírodu. Ideálně na blížícího se Martina.
Že jsou úvahy o počasí banální? Dobře. I jiných momentek, které rozptýlí, pobaví či potěší, najdeme spousty, byť vesměs jen sedím(e) doma „na zadku“. Třeba tuhle jsem pocítil nutkání, zvedl jsem se a vyrazil na místnost, kam i císař pán chodil pěšky. Nevěřili byste, co mě mimoděk, přede dveřmi oné místnosti, napadlo. Protože jsem strávil skoro půl roku přihlašováním sebe i svých malých potomků na nejrůznější diskusní fóra školní, pracovní a soukromá – abychom měli kontakt se světem, nosím v hlavě několik nových pinů a hesel. Zatím se mi o nich nezdává, ale co není, může být. A právě ta představa, že stojím před dveřmi s klávesnicí, která v nejnutnější chvíli požaduje vstupní kód, mě dorazila. Asi blbnu, asi se musím víc koukat z okna, na to padající listí/sníh, nikoliv do monitorů. Nepodivujte se mi, vás se to bude jistě týkat více či méně též, ať již kvůli vlastním ratolestem nebo kvůli vnoučatům a známým. Nové komunikační technologie zažívají „boom“ a kdo je neužíval dodnes, pomalu dostává svůj odříkaný krajíc plnými sousty. Jinak to momentálně nejde. Však co? Berme to jako pozitivní moment, zajímavou zkušenost, zpestření času.
S čímž souvisí další momentka. Kdysi jsem se tak trochu divil svému otci, který na našem společném výletě kdesi – u samoty vprostřed polí – zastavil a volal cosi přes plot na pána na zahradě. „To je člověk, se kterým léta spolupracuji, ale nikdy jsme se nesetkali. Tak jsem ho chtěl osobně poznat,“ sdělil mi poté. I já jsem časem zjistil, že mám v adresářích osoby, které jsem nikdy nepoznal napřímo. Byť s nimi jednám o věcech vskutku důležitých. A bavíme se, skoro jako kdybychom spolu chodili po práci na pivo. Což mi teď připomíná, kolik známých pracovních kolegů jsem dávno neviděl osobně, ačkoliv jsem s nimi stále celkem často v kontaktu. Ale tak nějak to jde, dokonce si napíšeme i něco osobního, příjemného, veselého. Zdá se mi, že dnes spolu lidé vzhledem k situaci jednají daleko otevřeněji, příjemněji. To také není na škodu.
Jako zářný příklad uvedu čerstvou koupi nového počítače, na kterém právě píšu. Jako vždy se starý počítač sesypal v momentě, kdy se to moc nehodilo – tedy během nějaké větší práce, navíc s koncem týdne a víkendovým uzavřením prodejen. Naštěstí, neobyčejně příjemný pán z jedné specializované firmy mi počítač obratem na míru postavil. Ovšem, pozor, pak si ho ještě odvezl k sobě domů, kam si (po své práci!) objednal chybějící kabel, počítač doladil a já jsem si ho tam mohl v pátek v podvečer přijet převzít. Abych si ho přes víkend nastavil a od pondělka nerušeně pokračoval ve své činnosti. Musím říci: dokonalý přístup, v nelehké době. To nejlepší nakonec – cituji pana technika, když mi volal, že počítač bude: „Jen prosím, kdybyste mohl přijet do šesti. Pak musím dělat dětem večeři…“ Samozřejmě, že jsem to stihl.
Děkuji tímto všem ochotným a pozitivně naladěným, kteří optimismus a pohodu rozdávají okolo.
Ondřej Sedláček