Památník na Bílé hoře, v pozadí letohrádek Hvězda
Obyvatele Prahy, kteří dnes žijí takřka v širším centru, může i překvapit dobová informace, že v listopadu, léta páně 1620, proběhla celkem nevýznamná šarvátka na vyvýšenině nedaleko Prahy, neřku-li kdesi za městem! Přitom ve všeobecném povědomí je tato událost vedena jako stěžejní dějinná záležitost, bitva na Bílé hoře je vnímána jako jedno z největších a nejtragičtějších střetnutí naší historie.
Historici i laici ji dokonce vedou ve svaté top trojici: a tou je Moravské pole, Lipany a Bílá hora. Ti, co měli dějepis naposledy v osmé třídě, často husitství s bělohorskou bitvou propojují, nějakých dvě stě let sem a tam už neřeší, je to přeci tak dávno.
Co se tedy v onu osudovou neděli, 8. 11., tehdy dávno, událo?
V Čechách už dva roky probíhala občanská válka mezi protestanty a katolíky, která sice kopírovala evropské náboženské rozpory, ale u nás nabrala podobu tzv. české války, která se posléze stala úvodní kapitolou války třicetileté. To ale nikdo na počátku vyhroceného šlechtického konfliktu, startujícího slavnou druhou defenestrací z oken pražského hradu, rozhodně nemohl tušit. Ve hře tehdy totiž byly peníze, postavení, kariéra, úplatky, nedodržování zákonů… Jako bychom četli zprávy ze současných novin. Víra či náboženská svoboda patrně nebyly stěžejním motivem, byť se tak často uvádí.
Památník na Bílé hoře.
Konflikt mezi rebely a Habsburky se táhl už celé dva roky, když se, na podzim 1620, znepřátelené armády chystaly bojovat kousek před Prahou. Žoldnéřská armáda protestantských stavů se tu v rámci svého podzimního chaotického ústupu měla střetnout s dosud úspěšně postupující císařskou armádou. Nutno podotknout, že protestanští šlechtici měli dost hluboko do kapsy, najatým vojákům dobře neplatili, ti tedy neměli moc důvodů zdarma nasazovat svoje životy. Naproti tomu v katolickém vojsku vládla kázeň a disciplína, podpořená nezanedbatelnou finanční jistotou. A katolickou vášní, samozřejmě. Navíc věděli, že bojují za císaře, za Habsburky, zatímco stavovští vojáci byli v práci a bojovali zadarmo.
Císařští se s tím onoho sychravého listopadového dne také moc nezdržovali. Přes vyvýšenou bělohorskou pláň se převalili jako lavina, najatí protestanští velitelé se nestačili ani nadechnout. Však také rychle vyhodnotili nastalou situaci jako beznadějnou a raději vzali nohy na ramena. Jen u zdi obory Hvězda se statečně rval pluk, zaplacený moravskými pány, který díky tomuto beznadějnému boji vstoupil do dějin. Jako že stateční Moravané jako jediní válčili do posledního muže!
Že jim nic jiného nezbylo, protože nečekaně uvízli v obklíčení, již staré pověsti české raději nekomentují. Hrdinů máme poskrovnu, tak si je někdy musíme vyrábět i uměle.
Každopádně dvouhodinová šarvátka skončila tak rychle, že se někteří velitelé ani nestihli vrátit ze svých sobotních výletů do nočních pražských nevěstinců. A už bylo po všem.
Zimní král, Fridrich Falcký, se rychle balil, a hned v pondělí ráno se pakoval směrem k rodné Falci. Neopomněl s sebou vzít několik plně naložených vozů pokladů z Hradu, rozkrádání národního majetku začínalo pěkně rychle. Ostatně, Prahu už rabovala obě vojska, takže co by tady protestantský mladík s titulem český král ještě měl pohledávat?
Bitva na Bílé hoře, 1620.
Přicházela kapitulace, doba převlékání kabátů a odhalovaní charakterů. Nic moc veselého. Z rebelů a vzbouřenců byli rázem loajální katolíci, uctívající nedávno odvrženého Ferdinanda Habsburského. Nastávala doba katolické „normalizace,“ zakončená popravami na Staroměstském náměstí. Třicetiletá válka se rozeběhla na plné obrátky. Z premianta Evropy, co se náboženství týká, byl najednou outsider, kde se o náboženské svobodě nedalo ani uvažovat, natož ji žít.
Je někdy až bolestné, jak se nám události opakují. Nese to ale s sebou i víru, že za obdobím temna vždy vyjde slunce, tak se vlastně můžeme těšit. A se zájmem si připomenout i kulatých čtyři sta let od „osudové“ šarvátky na Bílé hoře, kdesi v polích před císařskou Prahou, kde si na procházce oborou Hvězda lze uvědomit, jak je vše pomíjivé.
Jitka Neradová