leden 2021

Dvě a dvě nejsou vždy čtyři

Nad horizontem vykukuje mezi našedivělými mraky nesměle slunce. Je časné zimní ráno. Konec noci, začátek dne, konec jednoho roku, začátek nového. Za krátkou chvilku slunce své „místo na slunci“ obhájí a dosud potemnělé střechy zazáří stříbrným leskem jinovatky. V zákoutích dosud skrytých zajiskří i sněhové vločky. Pozůstatky to předešlé nadílky. Nastane nový, krásný, paprsky pozlacený den.

Je to pocit plný očekávání, když se rok překulí. Jako bychom omládli, jak jsme vše předchozí nechali za sebou, byť jde jen o pár hodin v kalendáři, kterým nastavily odměřování času generace dávno minulé. A přesto! Jak zvláštní kouzlo má ten nový, nepopsaný kalendář na stole, který se teprve začne plnit. Všichni dobře víme o mnoha momentech, které nás čekají a neminou, které tam (asi) postupně zapíšeme. Ale i tak. Jako děti se těšíme na momenty, které nás snad mile překvapí, které nám nový rok přinese, na zážitky a chvíle nečekané, nevšední, nové. Přirozená to lidská zvědavost, zvídavost, touha.

Loni jsem toto dobou uvažoval nad všemi možnými událostmi, které měly v novém roce přijít, na které jsme se mohli těšit. A udělal jsem dobře, když jsem tehdejší výklady numerologů nebral úplně vážně, i když šlo o rok „čtyřkový“ se zajímavými ciframi, opticky nevšední, tedy prý tvůrčí, avšak s jasným řádem. To hlavní, čím se loňský rok zapsal do historie, neodhadl nikdo. S realistickým (nikoli pesimistickým) pohledem jsem uzavřel loňský novoroční fejetonek: „mnoho z plánovaného může mít nakonec stejnou ,výpovědní‘ hodnotu jako předpovědi numerologů“. A moc jsem se, kupodivu, nemýlil. Namátkou: naši vojáci – a s nimi spousty ostatních po celém světě – oproti očekávání museli čelit konfliktům, byť ne zrovna vojenským, letní olympijské hry v Tokiu se nekonaly a bylo odloženo i otevření nejvyšší budovy světa v Dubaji. I když tam ta „nepříjemná věc“ asi nehrála hlavní roli.

Raději ani nebudu zkoumat, co by měl letošní rok „pětkový“ v předpovědích, prognózách a věštbách znamenat. Nechám se překvapit, po zkušenostech. Jsem však přesvědčen, že slunce bude vycházet i nadále (astronomové odhadují, že ještě něco málo přes 12 miliard let, což je pro nás – lidi – celkem dost času), sníh bude padat tu víc, tu míň a radosti i starosti k nám budou přicházet dílem rovným. A pokud by se snad náhodou stalo, že budeme propadat chmurám, vzpomeňme na povzbudivá slova filosofa Immanuela Kanta: „Jako protiváhu četných životních trampot dala nebesa člověku tři věci – naději, spánek a smích.“

Za sebe i za celou redakci Listů Prahy 1 vám přeji do nového roku pevné zdraví a radost ze života. A pro chvíle neveselé to hlavní: naději.

Ondřej Sedláček