leden 2021

Robert Svoboda – průzkumník v džungli jazyka

Robert Svoboda

Robert Svoboda

To, že jazyků existuje mnoho, patřilo k jeho nejranějším zážitkům. Maminka Roberta Svobody, dnes velmi oceňovaného překladatele z (i do) maďarštiny, znala slovem i písmem asi osm jazyků. Otec zakládal portugalistiku na Karlově univerzitě, dědeček, profesor filozofie, mluvil česky jako německy. Dnes žije Robert Svoboda v Budapešti a odtud pracuje pro česká nakladatelství. Ale zdaleka nejen, působí také jako redaktor, je vyhledávaný jazykový poradce či mentor mladých překladatelů. V dokumentu pro pořad Babylon v ČT, při jehož natáčení jsme se blíže poznali, říká, že džungle jazyka je úžasný svět, který umožňuje mnohá dobrodružství a průzkumy.

Jste rodákem ze Starého Města pražského, rád se sem vracíte. Co jste si s sebou z pražských uliček odnesl do Budapešti?

Praha má tajuplnější a intimnější ráz, v Budapešti je všechno dvakrát větší, na to si musí člověk nejdřív zvyknout. Ale zároveň má podobnou polohu a řekou dělené uspořádání jako Praha. Například Budínský hrad je při pohledu z druhého břehu Dunaje tam, kde Pražský, jenom Dunaj na rozdíl od Vltavy teče ze severu na jih. Ale třeba v centru Prahy se můžete po Vltavě projíždět na lodičkách, což v Budapešti není možné. Další rozdíl například je ten, že v dobách mého mládí se na jaře v Praze hloubily patou důlky a hrály se kuličky, což v Budapešti, když jsem se tam ocitl, nikdo nepraktikoval. V Praze poloviny 60. let barevné skleněnky a stříbrné cíněnky představovaly v dětských očích takovou hodnotu, že se o ně vedly urputné boje. Pamatuji si, že já jsem jednoho dne pořád běhal z rohu Benediktské a Dlouhé, kde bylo hřiště, do hračkářství na rohu Staroměstského náměstí a Celetné, abych si přikoupil další velké hliněnky, protože jsem pořád prohrával. Kuličky jsem v Budapešti nikdy nehrál, ale vzpomínky na ně mám stále s sebou.

Prozkoumávání lingvistických tajemství jste měli v rodině, ale jak konkrétně se z vás stal překladatel?

Četl jsem plynně už od čtyř let a mohl se vydávat do světů, které mi odhalovaly dětské knížky a časopisy, mohl jsem podvědomě „nasávat“ styl jednotlivých autorů, a jak jistě víte, česká dětská literatura šedesátých let byla překvapivě kvalitní. I tehdejší ilustrátoři mě zásadním způsobem okouzlili. Měl jsem později prakticky stejně blízko ke psaní jako k výtvarnému umění. Výtvarné obory mě jednu dobu přitahovaly mnohem víc.

A překládání? Na Akademickém gymnáziu (ve Štěpánské) jsme měli latinu a překládali různé texty. A já jsem starověké básníky, i když to nebylo povinné, překládal vždycky ve verších, protože jen tak jsem měl pocit, že jsem úkol splnil beze zbytku. Velice jsem si oblíbil i poetiku, například francouzskou baladu. Balady (i jiné básně) jsem psal vlastní nebo jsem je zkoušel po svém přepisovat a „modernizovat“ různé starší překlady, například Vrchlického nebo Hrubína. Čistě pro sebe.

Přemýšlel jste už dříve v Česku, když jste se lehce učil jazyky, že byste třeba chtěl žít někde jinde, třeba i na Západě? Nebo ten přesun do Budapešti přinesla náhoda?

Maďarsko, to byla víceméně náhoda. Takzvaný osud. Seznámil jsem se s dívkou, kvůli které jsem se začal učit maďarsky. Do té doby jsem pomýšlel spíš na tu výtvarnou dráhu, zejména animovaný film, v záloze byla klasická filologie. Ale ještě víc mě okouzlila už zmíněná Maďarka, a tak jsem nakonec skončil jako posluchač FF UK na oborech hungaristika a germanistika a posléze v Maďarsku.

Jaká byla Budapešť v čase, kdy jste tam zakotvil, a co jste tam zpočátku dělal?

Po dvou letech studia v Praze jsem přestoupil na budapešťskou univerzitu ELTE a tam studia dokončil. Absolvoval jsem v roce 1980. Už při studiu jsem si začal přivydělávat překlady a tlumočením, a tak jsem získal různé kontakty. Díky nim jsem mohl – poté, co jsem se jako ženatý mladý muž v Budapešti usadil – nastoupit do české a slovenské redakce časopisu Maďarský týden, který vycházel v pěti jazykových mutacích. Zatímco v tehdejším Československu vrcholila „normalizace“, Maďarsko až příliš nápadně začalo pokukovat po Západu a to se projevilo i v médiích. Citelné uvolnění bylo patrné ve všech sférách. Pamětníci si vzpomenou na filmy nebo rockové koncerty, jinde v socialistickém táboře zakázané nebo přinejmenším nevídané. Ošidný pocit přibývající svobody a „tání“ měl ovšem kompenzovat snižující se životní úroveň a problémy maďarské ekonomiky sedmdesátých let.

V překladu jsem se hodně procvičil i na dalším místě, v zahraničním vysílání Maďarského rozhlasu. Dostal jsem ke svému překvapení volnou ruku. Dělal jsem tedy monotematické pořady věnované osobnostem maďarské literatury: Frigyes Karinthy, Sándor Weöres, István Orkény, Lajos Kassák a další. A co nebylo přeložené, přeložil jsem si sám. Poměrně hodně jsem ale překládal i do maďarštiny – od reportáží po eseje a beletristické texty a v neposlední řadě rozhlasové hry, což je žánr, který vysloveně miluji. Dodejme, že Maďaři byli v rozhlasových hrách a adaptacích literárních děl vždy na vysoké úrovni. Sám jsem pro Maďarský rozhlas dramatizoval vlastní překlad Loupežnické pohádky Karla Čapka. Z toho vyplývá, že někdy jsem český hungarista, někdy maďarský bohemista, podle toho, co je zrovna potřeba.

V současné době jste překladatel „na volné noze“. Pokud si můžete vybírat práci, co si vybíráte?

Nejsem jen překladatel, ale i redaktor, jazykový poradce, někdy organizátor literárních pořadů, moderátor rozhovorů, propagátor maďarské kultury v Česku a české v Maďarsku, mentor začínajících překladatelů. Takže někdy je všelijakých nabídek opravdu mnoho a různě se prolínají. Musím z toho všeho vybírat. Na překládání je příjemná právě ta rozmanitost. Každý autor je jiný, každé dílo představuje svébytný svět. Nechci, aby tu vznikl mylný dojem, že se snad specializuji jen na takzvanou „vysokou“ literaturu. I v dětské nebo oddechové literatuře se najdou vyslovené skvosty (perličky na dně, jak by řekl Hrabal). Určitě bych se ale nepustil do překládání autora, který se mi z nějakého hlediska protiví. Musím se s tvůrcem originálu duševně sžít.

Knihu Pétera Esterházyho, za kterou jste byl oceněn Magnesií Literou a významnou Jungmannovou cenou Obce překladatelů za nejlepší překlad roku 2013 jste si také vybral sám? Dá se dílo Harmonie caelestis k něčemu z české literatury přirovnat?

Celkem jsem přeložil tři Esterházyho romány (kromě Harmonie caelestis ještě Opravené vydání a Deník se sl. Inivkou) a ke všem jsem byl vybrán. Po tom prvním, oceněném, už zcela vědomě jako „odborník“ na Esterházyho. Nabídnuté příležitosti jsem se ovšem ve všech případech rád chopil, protože jde o autora, který mi opravdu sedne, i když by možná trvalo dlouho, než by se mi podařilo precizně formulovat, čím a proč. Prostě takové „souznění duší“, které má za následek, že se mi Esterházy překládá výborně.

A jestli se dá Harmonia přirovnat k něčemu z české literatury? Jistě, pokud najdete spisovatele, který drze rozstříhá Bibli a anály obsahující historii celé země, ba celého našeho kontinentu, smíchá to s výstřižky z bulvárních a lechtivých plátků, se stránkami vytrhanými z vědeckých a pavědeckých publikací, s plakáty a reklamními letáky, potom to zdánlivě bez ladu a skladu všelijak poslepuje dohromady, významným osobnostem na obrázcích přikreslí vousy, fajfky a brýle a udělá z toho půl knihy. A pak k tomu připíše druhou část, která vyhlíží o něco tradičněji, ale pro kterou je – jak si uvědomíte patrně až po dočtení celého románu – ta poslepovaná první část návodem k použití, a sežene nakladatele, který to celé vydá v jednom svazku. Pak najdete Esterházyho dvojníka, který zřejmě napsal něco podobného, jako je Harmonia caelestis.

Máte po tomto obřím díle a jeho úspěchu vůbec ještě nějakou překladatelskou metu, dílo, se kterým byste opravdu chtěl seznámit české čtenáře?

Při rozhovorech s překladateli se často používají slova jako „meta“, „cíl“, „boj“, „zápas“, jako by šlo o nějaký závod nebo rvačku překladatele s autorem, jako by se muselo rozhodnout, kdo s koho. Nebo jako by přeložené dílo bylo loveckou trofejí, hlavou s parohy, kterou si pověsíte na zeď, zatímco vydělanou kůži skoleného jedince si rozprostřete před krbem.

Já to tak neberu. Nemyslím si, že po Harmonii caelestis musím za každou cenu postoupit na nějakou objektivně vyšší příčku (nebo zabalit fidlátka a jít od válu). Často se stane, že i v komornějších žánrech, v docela krátké povídce se otvírají překvapivé neznámé světy. Teď právě překládám knihu vynikající, svérázné maďarské povídkářky Ediny Szvoren, laureátky Evropské literární ceny. Její rafinované textové konstrukce, postupně odhalované souvislosti mezi ději a postavami, jemňounká ironie a sotva postřehnutelný, a přesto působivý sarkasmus budou, myslím, i pro českého čtenáře objevem.

Možná, že překladatelská práce je z kulturní oblasti ta nejméně postižená v současné koronavirové době. Ze své podstaty se vykonává doma. Přesto i vy v Maďarsku jistě vyhlížíte konec pandemie.

S první větou bohužel nemohu souhlasit. Překladatel si opravdu může překládat doma, ale doma si můžete hrát i divadlo, zpívat, taky koupit sud a čepovat si pivo. Ale pokud z těchto činností máte žít, potřebujete příjemce: diváky, posluchače, hosty v hospodě. Překladatel potřebuje čtenáře a zprostředkovatele, kteří jeho práci čtenářům nabídnou. Nakladatele, který knihu vyrobí a knihkupce, který ji čtenáři prodá.

Ale i když nepřekládá literaturu, potřebuje zákazníka, který zrovna nekrachuje a může mu nějaký překlad zadat. Výhodou ale je, že si dávno zvykl na home office, v tom máte pravdu. I my překladatelé věříme, že pandemie nebude trvat věčně, a připravujeme události na rok 2021, například na jarní Svět knihy v Praze, který se má konat oproti dřívějším ročníkům skoro o měsíc dřív. Prostě se upínáme k naději. Dum spiro, spero – jak říkali staří latiníci: Dokud dýchám, doufám. A dnes to, myslím, platí dvojnásob.

(foto Tomáš Kubák)

Martina Fialková