únor 2021

Markéta Mališová – vzpomíná na Arnošta Lustiga

Markéta Mališová

Markéta Mališová

Markétu Mališovou jsem potkala ve Švédsku. Je to už snad 15 let, kdy jsem se účastnila na pozvání českých krajanů jejich každoročního srazu s bohatým programem. Hlavním bodem tehdy bylo setkání se spisovatelem Arnoštem Lustigem a paní Markéta jej, jako ředitelka Nakladatelství Franze Kafky, které vydávalo jeho knihy, doprovázela. Arnošt Lustig si okamžitě všechny získal vyprávěním stovek židovských anekdot a neustále se smějícíma očima, a když se později tančilo, s paní Markétou bujaře kroužil parketem. Rozprávěla jsem s ní tehdy o její zajímavé práci a ráda na náš tehdejší rozhovor navazuji.

Možná nejdůležitějším obdobím pro vás byla právě dvacetiletá práce ředitelky Centra Franze Kafky. Na co jste dnes nejvíc hrdá z této životní etapy?

Pro mě byly všechny etapy důležité. Je to jako všechny prsty v jedné rukavici. Moje životní touha nebyla stát se ředitelkou centra. Líbila se mi pozice galeristky.

Ale nějak jsem do toho spadla, když se Marta Železná rozhodla rozvést se svým mužem a odejít do Bretaně. Místo nabízela různým významným lidem z okruhu svých přátel. Nikdo to nechtěl, byla to nezisková instituce. A tak jsem zbyla já. Bezelstně jsem nabídku přijala s vědomím, že za mnou bude stát filantropická rodina s mediálním magnátem, který Společnost Franze Kafky s dalšími lidmi založil a podporoval přes nadaci Nova. Za rok byl pan Železný z Novy vyhozen, Společnost přestal podporovat a já na to zůstala sama. Zdědila jsem nedokončené Spisy Franze Kafky, rozpracovaný pomník Franze Kafky, Café Milena zrušeno, Knihkupectví Franze Kafky v Paláci Kinských rozmláceno a zrušeno, nádherné prostory na Staroměstském náměstí zrušené a po roce se ukázalo, že zatížené dluhem dva a půl miliónu korun s nabíhajícími úroky. Začínala jsem v půdních prostorách v Maiselově ulici, kde jsme za vysoké nájemné přežívali. Do toho jsem vplula, místy se div neutopila, a pak se to odrazilo ode dna. Ale vidím, že je to hodně dlouhý úvod k vaší otázce.

Nevadí, čtenáře to jistě zaujme. Na co jste tedy nejvíc hrdá?

Opravdu pyšná jsem na vybudované nové sídlo Společnosti Franze Kafky v Široké ulici s obnoveným knihkupectvím a krásným sálem. Má úžasného genia loci. Byl to evropsko-český projekt administrativně a pro mě i psychicky náročný. Šlo o rekonstrukci zdevastovaného domku uvnitř bloku, bývalé šatlavy a prádelny, za 17 milionů korun. Měla jsem tehdy vše finančně kryté, jen nebylo na úroky za hypotéku. Nakonec ale celé úroky za nás zaplatila firma Porsche. Taková gesta se nezapomínají. Jsem hrdá, že se všechny rozpracované projekty dotáhly do konce, že se Společnost otevřela do zahraničí. Natáčeli a psali o nás od BBC přes Francouze, Američany, Číňany, po Japonce. Měli jsme nádhernou expozici o Kafkovi na Expu 2010 v Šanghaji, životopisná výstava o Kafkovi prošla celým světem přes Česká Centra a velvyslanectví. Vědělo se o nás, prestiž byla veliká.

Mnohému tomu asi napomohla osobnost Arnošta Lustiga? Byl jako čestný prezident se Společností Franze Kafky a tedy i s vámi osobně v úzkém kontaktu.

Ano, s Arnoštem jsem se díky Společnosti poznala. Pomáhal mi se sponzoringem, byl morální oporou, fandil nám, bránil nás v médiích, jako třeba i Jiří Stránský, před pomluvami. Nosil nám obědy, propagoval nás, a když bylo potřeba, šel prodávat do knihkupectví. Tehdy slavná akce Arnošt Lustig za pultem. Rozkřiklo se to po celých Čechách. Ráno chodil na chemoterapie, odpoledne prodával. Samozřejmě nejvíc své knihy, které podepisoval, ale někdy dával svůj podpis i do knihy od Kundery nebo Oty Pavla. Přišli i přátelé jako Tomáš Töpfer a knihkupectví burácelo.

S Arnoštem Lustigem jste toho hodně prožila.

Byli jsme blízcí přátelé. Navštívili spolu mnoho gymnázií a základních škol. Já, propagátorka Franze Kafky a on, živá maturitní otázka. Byly to hodiny vážných témat, ale také velkého smíchu. Říkal, jsme jako dva kejklíři, co se vláčí světem od Španělska, Stockholmu, Německa, přes Singapur, Washington, Šanghaj až po Patagonii. V nakladatelství jsem Arnoštovi vydala za šest let jedenáct knih. Dvě jsme napsali spolu: O ženách a O spisovatelích. Arnošt patřil k nejbližším lidem v mém životě. Obdivovala jsem ho pro jeho odvahu, moudrost, lásku a obdiv k ženám a k životu. Pro neutuchající touhu sdělit ve svých knihách to nesdělitelné, co prožil v mládí s tím, co prožíval celý život. Fandil mi v mé v literární tvorbě a do života mi dal spoustu moudrých rad, jen tak, by the way. Teď, 26. února, to bude deset let, co už není.

Knížku O ženách mám také doma. Je to nádherné čtení, veselé i smutné, ale hlavně neuvěřitelně moudré. Po čem se vám dnes, po těch deseti letech, nejvíc stýská, a které rady od něj se stále držíte?

Asi nejvíc po „rozhovorech u plotu“, jak Arnošt říkal. Seděli jsme na gauči, opřeni o stěnu, a probírali vše od Platóna až po jídelní lístek u Čiriny. A taky po jeho humoru, radosti ze života a veselých průpovídkách, jako: „Ty jsi mi tu chřipku zkrášlila jak klenotník.“ A rady? Byl to příklad, jak žít ve stáří s těžkou nemocí, a přesto vnímat svět jako ve dvaceti. „Nás nedostanou. Musíš mít nepřítele, abys byla silnější,“ to mi občas zní v uších.

Dalším důležitým mužem ve vašem životě byl asi váš otec Václav Fischer. Byl významným básníkem, psal i pro děti, a proslavila ho zejména práce textaře pro skupinu Olympic, Evu Pilarovou, Marii Rottrovou, Milana Chladila, Yvetu Simonovou a další populární zpěváky. Jak se přihodilo, že vy jste se vydala nejprve na přírodovědeckou dráhu, když jste v sobě jistojistě měla i sklony k práci se slovem?

Vyrůstala jsem v celkem malém bytě na sídlišti v Mníšku pod Brdy. Táta – z tak zvané buržoazní rodiny – byl vyhozen z vysoké školy, prošel službou v PTP a rozhodl se živit manuální prací, aby zůstal svobodný a mohl psát. Pracoval jako horník a tavič v Kovohutích Mníšek. Měli jsme v pokoji stůl, na kterém se jedlo, pak chvíli tam byla babiččina dečka s kytkou a pak zase tátův psací stroj a taky jsme tam museli s bráchou napsat úkoly. Jezdili k nám různí skladatelé, občas Petr Janda, často Jiří Korn, který s námi v oddíle dívek hrál volejbal a když byl utahaný, tak se u nás doma natáhnul. Můj první literární pokus byla básnička Spi čertíčku spi, abys neměl vši, vši ti uletěj, vši ti uletěj. Byly mi asi čtyři roky a maminka si ji zaznamenala. Má literární kariéra skončila v patnácti, kdy jsem tajně poslala své básně do Mladého světa, rubriky mladých talentů. Odpověděli, ať se radši zaměřím na něco jiného. Bylo to docela brutální pro mladou snivou dívku. Nikdy jsem to doma nepřiznala a psala si dál pro sebe. Řekla bych, že je to úděl „dětí slavných“. Mají vždy menší kuráž, a nechtějí být srovnávány ani mít výhody.

Ale ta mineralogie mi k vám opravdu nesedí, jak to bylo?

Věděla jsem, že chci jít cestou humanitních věd, ale táta byl po roce 68 oficiální nepřítel režimu, a to byl důvod. Na přírodních vědách se na kádrový profil tolik nehledělo. A slova rodičů „Dělej klidně uklízečku, ale napřed vystuduj,“ se naplnila hned v počátku. Sice mě na univerzitu přijali, ale na dálkové studium s nabídkou, či podmínkou práce uklízečky. A mě to bavilo. Nejen studovat, ale i uklízet pracovny našich „mineralogických es“. Nebyla jsem pro ně studentka, ale paní kolegyně, kterou si předcházeli. Po letech jsem, po absolutoriu a doktorátu, potkala na Václaváku Doc. Dudka, výborného profesora se sarkastickým humorem. Zeptal se: „Tak kde působíte, kolegyně?“ A já odpověděla, že u filmu. Zamyslel se a řekl: „Myslím, že jste té vědě moc neublížila.“

Vzpomenete si ještě na své filmové období, mohl by se konat návrat k dokumentu?

Film, to je láska. Pracovala jsem skoro deset let v Krátkém filmu. Prošla jsem vším. Dokumentem, hraným filmem, reklamou i animovaným filmem. Ale pak jsem šla na volnou nohu. Filmy jsem nejdřív produkovala a nakonec jsem dělala i režii. Točila jsem dokumenty o česko-německých vztazích, o pražských galeriích a muzeích, o Františku Kupkovi, když ho Meda Mládková poprvé vystavila v Praze U Černé Matky Boží, o úplných začátcích Musea Kampa, což je úžasné svědectví. Přišli jsme v zimě do vypálených, zdevastovaných, zbořených prostor, které obývali bezdomovci. S Medou jsme je poprvé procházely a už měla představu, co kde bude. Neuvěřitelný elán a vize, kterou naplnila. Film jsem opustila, když jsem se naplno začala věnovat Společnosti Franze Kafky. Skloubit tvůrčí, organizační a manažerskou práci moc nešlo. A začít znova? Uběhlo dvacet let a přeci jen jsem z toho vypadla. Je to otázka kontaktů a peněz a ty už nechci shánět.

Z Centra Franze Kafky jste odešla po dvaceti letech proto, abyste měla čas a klid na sepsání svých vzpomínek na Arnošta Lustiga. Jaký charakter bude mít ta knížka a jak jste s ní daleko?

Není to životopis. Nechci psát to, co už tu několikrát bylo. Je spousta dobrých knih o Arnoštovi. Přála bych si, aby tahle byla jiná, aby si každý, kdo se s ním potká, řekl – tohle byl Arnošt. A taky někdy – tohle jsem nevěděl. A jak jsem daleko a jak se mi to podaří, ví jen Bůh.

Česko-izraelská smíšená obchodní komora každoročně uděluje Cenu Arnošta Lustiga osobnosti, která se podobně jako on, příkladně zasloužila o udržení a rozvoj celospolečenských hodnot: odvahy a statečnosti, lidskosti a spravedlnosti. Jak to s cenou bude letos, je už známo?

Loni bylo udílení zrušeno kvůli pandemii a sponzoři na výzvu ČSIOK podporu Ceny, 500 tisíc korun, přesměrovali na ČVUT ve prospěch projektů sloužících boji s koronavirem. Letos se vedení Komory rozhodlo cenu v každém případě udělit, aby neztratila kontinuitu. Kdy a jakým způsobem se uvidí. Cena má velkou prestiž. Je to hold světovému spisovateli, odvážnému člověku a všem, kteří sdíleli stejné hodnoty. Budou-li se číst jeho knihy a bude-li se udělovat jeho Cena, Arnošt Lustig nikdy nezemře!

(foto Archiv Markéty Mališové)

Martina Fialková