březen 2021

Jiří z Poděbrad – český král

Jezdecká socha krále Jiřího z Poděbrad na náměstí v Poděbradech  (cs.wikipedia.org)

Jezdecká socha krále Jiřího z Poděbrad na náměstí v Poděbradech (cs.wikipedia.org)

Zanedlouho uplyne 550 let od smrti jednoho z nejvýraznějších mužů na českém trůně. Byl jím Jiří z Kunštátu a Poděbrad, tzv. „husitský král“, jediný panovník původem z českého šlechtického, nikoli královského rodu. Na jeho památku bylo v Praze pojmenováno rozlehlé náměstí, připomíná jej na Starém Městě také Dům pánů z Kunštátu. V nedalekých Poděbradech pak hrad (později přestavěný na zámek) pánů z Kunštátu a také jedna z mála jezdeckých soch u nás. Sochař Bohuslav Schnirch krále zpodobnil jako statného a respektu hodného muže, sedícího pevně v sedle, z jehož pohledu je cítit síla. A možná i sen o Evropě žijící v míru a jednotě, Jiřího vize, kterou předběhl svou dobu o mnoho set let. Jakým byl panovníkem a člověkem muž, který dokázal zemi, rozvrácenou husitskými válkami a spory přivést k prosperitě a klidu zbraní?

Zemským hejtmanem

Mládí neměl Jiřík optimální. Matku (nejspíš z prostého lidu) nepoznal, byl nemanželským synem Viktorína z Poděbrad, který vystoupal vysoko v přízni samotného Jana Žižky a účastnil se jako mladík všech významných bitev pod jeho velením. Jako vysoký husitský velitel zemřel ve 24 letech. ­Jiříkovi, vychovávanému na různých hradech v majetku pánů z Kunštátu, bylo sedm. Poručníky mu byli strýcové. Na vyšší vzdělání v době husitských bouří nebyl čas. Jiřík byl ale zvídavý a přemýšlivý, učil se zkušenostmi. Také třeba z Bitvy u Lipan (1434), jíž byl ve čtrnácti letech přinejmenším svědkem, ne-li přímo účastníkem – a to na straně vítězů, umírněné katolicko-utrakvistické ligy (kališníků). Po strýcově smrti stanul po boku svého příštího „učitele“ a věrného přítele, kališnického velitele Hynka Ptáčka z Pirk­štejna, který výmluvností a obratností sebe i Jiříka dovedl do nejvyšších pater zemské politiky. Už v devatenácti se Jiří stává spoluhejtmanem landfrídu na Mladoboleslavsku, v roce 1444, kdy zemřel Hynek Ptáček, pak hlavou spojených kališnických východočeských landfrídů. Mezitím se žení s Kunhutou ze Šternberka a vytrvale rozšiřuje rodový majetek o další města, panství a dokonce hrabství, která získává koupí i darem za věrné služby císaři či králi Ladislavovi. Jiřího hvězda stoupá. Nejprve obsazuje bez boje do té doby katolickou Prahu (1448) a následně na sjezdu kališnických landfrídů a obcí je uznán zemským hejtmanem. Spravuje takto český stát za nedospělého krále Ladislava Pohrobka, který dlel mimo Čechy. Nejmocnějším mužem v Čechách a na Moravě je však již dlouho Jiřík a svoji pozici si stále upevňuje. Husitskými válkami nábožensky rozdělenou zemi dokáže uklidnit a zlepšit její ekonomickou situaci. Moc drží v rukou pevně i během krátké Ladislavovy vlády (v roce 1457 se teprve 17letý Pohrobek rozhodl vládnout z Prahy a oženit se, ale během příprav svatby umírá). O český trůn se okamžitě uchází celá řada kandidátů – evropských panovníků.

Umělecké zpodobnění Jiřího z Poděbrad od Jana Vilímka

Umělecké zpodobnění Jiřího z Poděbrad od Jana Vilímka

Českým králem

Petr Hora Hořejš v Toulkách českou minulostí píše: „Ve chvílích, kdy šlo Jiřímu o všechno, se řídil svým heslem Spíše rozvahou a opatrností než zbraněmi.“ A vyplatilo se. Jiří svoji kandidaturu dlouho neoznamoval, ale pilně jednal, sliboval a odměňoval ty, kdo se za něj v budoucnu postaví. S jednáními pomáhali i činorodá a bystrá druhá Jiřího žena Johana z Rožmitálu a její bratr Lev. Situace se postupně měnila. Dne 2. března 1458 zemský sněm po čtyřdenním rokování jednomyslně zvolil králem Jiřího z Poděbrad, přijímajícího pod obojí, nekrálovské krve. Cílevědomého, energického, schopného orientovat se v evropské diplomacii, muže, jakého tehdy „kacířské“ Čechy potřebovaly. Slavně byl korunován 7. května.

Jiří ve svém projevu slíbil „obojímu lidu“ své země, kališníkům i katolíkům, respekt a snášenlivost, a také dodržování kompaktát. Věřil v možnost náboženské tolerance, v té době v Evropě nevídáno. A nutno dodat, že své sliby rámcově i dodržel. Neváhal vystupovat tvrdě proti odpůrcům, ale i přátelům, pokud nevhodně učinili krok stranou. Nevládl z Pražského hradu, zchátralého během husitských válek, ale z Králova dvora (dnes na tomto místě stojí Obecní dům). Jeho žena a děti obývaly i upravený měšťanský dům v Celetné ulici. Jiřího dvůr nebyl nákladný ani honosný, chyběli tu umělci či vědci, ale pohusitská doba byla taková. Obklopil se však dobrými rádci. Kvůli špatné pověsti, kterou si Čechy získaly v době husitských tažení, se místo podpory umění cílevědomě snažil, aby český stát našel spojence a stal se znovu mezinárodně uznávanou mocností. Petr Hora píše: „Nezastavily ho hrozby, kletby, zloba – zápasil o hospodářskou prosperitu země a o dvojvěří.“

Obraz Jiří z Poděbrad, král obojího lidu z cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy, 1923

Obraz Jiří z Poděbrad, král obojího lidu z cyklu Slovanská epopej od Alfonse Muchy, 1923

Vizionářem spojené Evropy

Jiří vyznával politiku jednání a diplomacie. Uznání si v zahraničí získával urovnáním řady sporů mezi sousedícími panovníky či šlechtici. Využíval i sňatkovou politiku, mj. svoji dceru provdal za uherského krále Matyáše Korvína. Jiřího autorita rostla. Roku 1462 jeho poselstvo do Říma však narazilo na nevoli papeže a přišla rána. Řím zrušil platnost husitských kompaktát, tedy možnosti přijímat podobojí, a Jiříka vyzval k obnově jednoty církve, čímž by de facto musel popřít celou svoji dosavadní politiku. Poděbrad se nezalekl a nepopřel, projevil obrovskou odvahu čelit Římu s klidem a rozvahou. Na zemském sněmu v Praze pronesl legendární projev věrnosti víře, v níž se narodil, a svému království, pro které ji hájí. Pomoci ustát tlak Říma mu měl velkolepý plán, kterým o několik století předběhl dobu, jakýsi „český projekt OSN“. Pomocníkem při jeho konstrukci mu byl významný italský průmyslový magnát a finančník, ale také humanista a vzdělanec Antonio Marini. V Evropě měla vzniknout Všeobecná mírová organizace, která by společnými silami vytlačila Turky a nadále udržovala mír a spolupráci mezi státy a národy. Tajní poslové a diplomati z Čech od krále Jiřího putovali po evropských dvorech a jednali s panovníky o jejím vytvoření. Dosáhli dílčích úspěchů, ale doba k tak velkorysé politice ještě zdaleka nedozrála. Faktem však zůstává, že základní myšlenky Jiříkovy charty jsou zcela nadčasové a staví na nich i dnešní Evropská unie.

Neúspěch Jiřího neodradil, pozici svoji i svých Čech posiluje rytířským poselstvím českých pánů vedeným Lvem z Rožmitálu, které Alois Jirásek popisuje v knize Z Čech až na konec světa. Od roku 1463 se však situace komplikuje v zahraničí a pak i na domácí půdě. Jiří je papežem dán do klatby (1466) a je vyhlášena křížová výprava proti němu, do boje vytáhne i bývalý zeť, uherský král Matyáš Korvín. Jiří ho sice zajme, ale Matyáš se po svém propuštění nechává katolickou šlechtou zvolit roku 1469 v Olomouci za českého krále. Jeho volba je uznána nejen moravskými pány, ale i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiříkovi tak zůstávají pouze kališnické Čechy. Je již jasné, že se mu nepodaří založit královskou dynastii, a proto českou korunu nabízí polským Jagelloncům. Krátce nato, 22. března 1471, nečekaně umírá. Pohřben je v královské hrobce v chrámu sv. Víta.

Velké myšlenky jsou jaksi absolutní. Nestávají se menšími, nejsou-li dovedeny do konce…“ komentuje Jiřího odkaz v Toulkách českou minulostí Petr Hora Hořejš.

Martina Fialková