duben 2021

Judita Matyášová – a její inspirace Dánskem

Judita Matyášová

Judita Matyášová

S Juditou se potkáváme už dlouho. Je také novinářka a zajímají ji podobná kulturně-společenská témata, občas si vyměňujeme zkušenosti nebo pomáháme s kontakty. Zaujala mne hned svým zápalem a vytrvalostí, překřtila jsem si ji v duchu na „zuřivou reportérku“ podle vzoru E. E. Kische. Kromě práce v Lidových novinách, v Českých centrech nebo v časopise Vlasta pracovala na celé řadě vlastních projektů, které si vymýšlela a vedla od A do Z. Oživila Kafkovu Siřem, obec kam spisovatel jezdil na prázdniny. Vypátrala a po mnoha letech svedla dohromady skupinu zachráněných židovských „dětí“ z Česka, rozesetou po celém světě. A právě tento projekt ji poprvé a pak ještě mnohokrát dovedl do Dánska, které si zamilovala. Nedávno se vrátila z půlročního pobytu v Aarhusu, kde přednášela, ale zase i zvědavě pátrala po všem možném, jak je jejím zvykem. Ze všeho vznikl nový web, nazvaný Inspirace Dánskem. Zeptala jsem se proto Judity, co důležitého pro nás v Dánsku objevila.

Tak nejdřív Aarhus – jaké je to město?

Jsem rodilá Pražačka, ale vůbec nemám ráda pragocentrismus. Mám třeba moc ráda Brno a myslím, že je v řadě směrů mnohem progresivnější než Praha. A Aarhus je takové moje, trochu menší, dánské Brno. Každá metropole má svoji slávu a popularitu jaksi zadarmo, a to číslo dvě se musí mnohem víc snažit. Je to přístavní, multikulturní, studentské město. Pro mne akorát, ani velké ani malé. Je tam hodně zeleně, skvělá muzea. A taky Městský skansen, který zachovává městský způsob života v Dánsku od středověku až do nedávné doby.

To je asi zajímavé, takový u nás není. Když se řekne skansen (ostatně to slovo vzniklo na severu, ve Švédsku), představíme si stará venkovská stavení.

Tenhle městský, to je dům plný různých dílniček a domácností všech možných dob a profesí. Můžete se tam kromě té dávnější historie podívat třeba i jak vypadala domácnost gastarbeiterů, tureckých přistěhovalců v 60. letech. Nebo jak žili tehdejší studenti nebo mladá dánská domácnost. Kromě dalších zajímavostí je v Aarhusu také moc pěkná knihovna, jedno z mých nejoblíbenějších míst. A novodobým symbolem města je dnes už známý duhový prstenec na střeše Muzea umění ARoS, který mění barvy, takže se můžete procházet duhou.

Co jste vlastně v Aarhusu na univerzitě přednášela?

Učila jsem na katedře historie a na žurnalistice. Hlavní téma bylo etické dilema při práci s pamětníky, což je něco, co se v Česku bohužel zatím moc neřeší. (Když zjistíte, že pamětník, jehož vzpomínky se například využívají ve školních projektech, pro vědeckou práci či v žurnalistice, neříkal pravdu.)

A byla jsem nadšená z dánských studentů, jak jsou zvyklí komunikovat, diskutovat. V tom mají naši studenti mezery. V Dánsku jsou k tomu vedení od základní školy. Byla jsem velmi vděčná, že jsem mohla většinu přednášek dělat ve třídách, ne on-line, protože tam výuka ani na podzim nebyla omezená. Mými studenty byli budoucí archiváři nebo muzejníci.

A jsme zpátky u dánských muzeí. Co je na nich jiného, že jste jim na webu Inspirace Dánskem věnovala tolik pozornosti?

Vidíte tam všechny generace, a tamní expozice jsou tomu také přizpůsobené. Nevytvářejí je totiž jen historici s výtvarníky, jako u nás, ale spolupracují ještě s pedagogy. Musí to být hodně náročné, dát takový koncept rovnocenně dohromady, ale evidentně to funguje.

Příkladem může být třeba téma kolaborace obyvatelstva s Němci za II. světové války, které se u nás velmi málo řeší. Nejdřív jsem byla v Muzeu odboje v Kodani, pak dvakrát v Muzeu okupace v Aarhusu. Můžete si tam například pomocí zvláštního „alba“ fotografií vyvolat jednotlivé příběhy. Nebo se dozvíte o případu nejznámějšího dánského kolaboranta, který byl po válce popraven. To nejdůležitější, co tyto expozice obsahují, je jakýsi „dilema point“, otázka: Myslíte si, že bylo správné ho popravit? Nebo když mladý účastník odboje svou činností ohrozil své blízké: Myslíte, že měl právo takto riskovat jejich životy? Cílem je vyvolat v návštěvníkovi nutnost o tom přemýšlet, a nejen mu předat informace.

Vaším velmi častým tématem jsou také senioři. I tomu jste se v Dánsku věnovala?

Dělám v Praze na Fakultě humanitních studií doktorát v oboru „Studia dlouhověkosti“, což není medicínský obor, ale jde tam hodně o mezigenerační vztahy. O přenos informací mezi seniory a mladou generací. V Česku jsem se například spojila se seniorskou iniciativou SenSen při realizaci polsko-německo-českého projektu Dopis vnoučeti. (Senioři píší dopisy nejmladší generaci o tom, co by jí chtěli předat, a „doručují“ je prostřednictvím besed, sdělovacích prostředků i sociálních sítí.) V těch dopisech jsou moc zajímavé vzkazy, často v nich zaznívá pochopení a velký obdiv, není tam žádné typické hudrání na mladou generaci. Mnohokrát se ale objevoval velký povzdech, že nad všechny telefony a smsky je přímý kontakt. A to probíhalo ještě před pandemií. Chtěla jsem ten projekt ještě víc využít, pokračovat v něm trochu jinak. Napadlo mne, že by si senioři i mladí přinesli na setkání svoji fotku, když jim bylo – náct. A nad tou fotkou pak vzpomínali, co se stalo nebo co tehdy dělali. Objeli jsme několik škol po republice. Ten efekt spojení generací nestál skoro nic a z výsledku jsem byla příjemně překvapená. A něco podobného bych chtěla zkusit aplikovat i v Dánsku. Původně jsem totiž chtěla srovnat, jak podobné projekty fungují u nás a tam. Zjistila jsem ale ke svému překvapení, že tam žádná podobná iniciativa, která by propojovala nejstarší a nejmladší generace, jako naše Paměť národa a její projekty, kdy děti třeba pátrají po osudu za války zmizelých sousedů, neexistuje.

Jak se ve vztazích k seniorům Česko od Dánska liší?

U nás jsem z Dopisů vnoučeti měla dojem, že mladí i staří, jen jinou řečí, říkají to stejné: Já vlastně žádné staré (mladé) lidi ani neznám a nevím, jak žijí. Obě skupiny nenacházejí totiž ten společný průsečík. S druhou stranou, zejména pokud vnoučata ani nejsou nebo žijí jinde, vůbec nepřijdou do kontaktu. A v Dánsku to platí možná ještě víc. Vnoučata žijí často daleko a není tam ta tradice zvaní seniorů do škol.

Extrémní rozdíl je ale v tom, jak jsou senioři vnímáni. Znám spoustu aktivních seniorů, ale pořád je to proti Dánsku zlomek. A teď mluvím i do vlastních řad, protože obraz seniorů v médiích je tady úplně jiný. Naše společnost s nimi stále nepočítá, v Dánsku je to přesně naopak. Pracují v muzeích, galeriích, knihovnách jako dobrovolníci, věnují se tolika všemožným aktivitám, že se – paradoxně – nevěnují vlastním rodinám. Ale jejich děti to ani neočekávají, ve Skandinávii obecně je motivace k tomu, aby mladí byli velmi brzy samostatní. A pak, když mají vlastní rodinu, tak je ve skutečnosti ani nenapadne, že by jim rodiče měli nějak pomáhat.

Jenže pak se nevytváří společenství vnoučat s prarodiči, nepředají se informace a zkušenosti nejen v té rodině konkrétně, ale i ve společnosti.

Viděla jsem u nás, co dělá s mladými lidmi, když začnou pracovat v těchto projektech. Je úžasné sledovat jejich vývoj. Jak jsou potom překvapeni, jak je takové pátrání chytne, a začnou přemýšlet i o vlastní rodině. Mým projektem s fotkami, o kterém jsem už informovala kolegy v Dánsku na univerzitě, ale i na radnicích, jsem některé vyloženě nadchla. Je teď připravený a po pandemii uvidíme, co dál.

To vypadá, že se do Dánska chcete vrátit. Jak to přišlo, že jste se do té země tak zamilovala?

To je dlouhá historie. V Dánsku jsem už v roce 2011 začala pátrat po židovských dětech z Československa. Původně měly jet do Palestiny, ale cesta by byla příliš nebezpečná, tak zamířily na podzim 1939 do Dánska, kde se jich ujaly pěstounské rodiny. Když Němci začali Židy pronásledovat i v Dánsku, tak těm českým dětem Dánové pomáhali dostat se do bezpečného Švédska, odkud se pak rozprchly do celého světa. A mně Dánové zase pomáhali v redakcích a archivech s tímto pátráním, ze kterého nakonec vznikla nejen kniha Přátelství navzdory Hitlerovi, ale i dokumentární film a řada nádherných setkání těch zachráněných dětí, po mnoha letech, už ve vysokém věku. Hlavní část rozhovorů skončila za dva, tři roky, ale já jsem do Dánska jezdila dál.

Později jsem začala přemýšlet, jak bych já mohla být Dánsku aspoň něčím malým užitečná. Cítím totiž velkou vděčnost vůči Dánům za tu pomoc. A když to tam řeknu, oni jsou úplně dojatí, jsou velcí patrioti. Ale protože tam není žádná podobná struktura, jako u nás Paměť národa, musela jsem svoji misi poněkud přeskupit do té už zmíněné podoby.

Ze všeho mám dojem, že Dánsko se stalo vaší druhou domovinou. A dokonce se možná chystá další váš pobyt tam. Co byste nejraději přenesla do Česka, co vás v té zemi nejvíc oslovuje?

Důvod, proč se tam cítím dobře, je, že respekt, důvěra a pravidla jsou hodnoty, které jsou Dánům vlastní. I já jsem k nim byla odmalička vedená, ale pak jsem si často ve zdejší společnosti připadala zvláštně. Když jsem poprvé přijela do Dánska, byla jsem jak v Jiříkově vidění, hned jsem tam „zapadla“. A oni se divili, čemu já se divím. Shodla jsem se na tom i se všemi účastníky setkání pro nově příchozí cizince, která organizují tamní radnice, že nás fascinuje tato důvěra Dánů ve stát. Z vlastní zkušenosti: dánští úředníci jsou skutečně zaměstnanci daňových poplatníků. Napíšete e-mail a nejpozději druhý den dostanete odpověď. Když se jdete na úřad něco zeptat, nevynadají vám, ale naopak pochválí, že jste se přišli poradit. A v době pandemie i dánská premiérka, jejich mama Mette, dvakrát odložila vlastní svatbu, aby se mohla naplno věnovat své zemi a svým občanům.

https://www.inspiracedanskem.com/

Martina Fialková