duben 2020

Eva Dittertová ve službách Náprstkova muzea

V minulém čísle jsme začali volnou sérii rozhovorů s ředitelkami významných pražských muzejních institucí. Je zajímavé, že v čele hned několika z nich v Praze stojí už pěknou řádku let ženy. Svěřené instituce vedou s velkou láskou, péčí a odbornou erudicí a postupně je připravují (nebo již připravily) na nutnou modernizaci muzejního provozu. A to zároveň jako vědecké instituce i přitažlivého místa poznání pro nejširší veřejnost. Další zpovídanou osobností je dnes Eva Dittertová, dlouholetá ředitelka Náprstkova muzea, jehož starobylá budova dotváří kouzlo malebného Betlémského náměstí.

Náprstkovo muzeum je dnes součástí Národního muzea, nebylo tomu tak ale vždy. Zkuste prosím několika větami připomenout jeho vznik.

Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur se stalo součástí Národního muzea během 2. světové války (1. 1. 1943). Jsme jedinou institucí v České republice, která se zaměřuje na uchování a péči hmotného kulturního dědictví mimoevropských civilizací. Muzeum sídlí v Praze na Betlémském náměstí v historickém domě U Halánků. Uchováváme a pečujeme o 150 000 sbírkových předmětů. Součástí muzea je také rozsáhlá knihovna s cca 250 000 svazky, archiv českých cestovatelů, fotosbírky, sbírka plakátů, grafiky. Pořádáme výstavy, přednášky, podílíme se významně na odborných tématech mimoevropských kultur, vydáváme publikace a mezinárodně uznávaný časopis Annals of the Náprstek Museum. Naši specialisté vedou terénní výzkum v Súdánu.

Historie muzea je velmi zajímavá a poutavá. Dům U Halánků koupili Fingerhutovi, rodiče Vojty Náprstka, v roce 1826. I poté, co matka Vojty Náprstka Anna Fingerhutová ovdověla, provozovala vinopalnictví, pivovar, lihovar a další aktivity spojené s výrobou alkoholu a přála si, aby syn převzal prosperující živnost. Vojta Náprstek však měl v hlavě jiné plány. Chtěl postavit muzeum. Jenže byl na matce finančně závislý a ona nechtěla o pochybném muzejním podniku ani slyšet. Po návratu z Ameriky bylo Vojtovým cílem založit České průmyslové muzeum, které pak i otevřel, avšak ve skromném provizoriu. Po smrti Anny Fingerhutové byla postavena muzejní budova (právě z prostředků získaných provozováním živnosti). Její základní kámen byl položen v roce 1876, muzeum bylo otevřeno až v roce 1891.

Proč až za tak dlouho? Jaký byl další osud?

Náprstek pobýval ve Spojených státech amerických a tam si uvědomil, jak málo informací o moderní a pokrokové společnosti proniká domů do Prahy. Po návratu z Ameriky se zapojil do obrozenecké práce, soustřeďoval kolem sebe elitu české společnosti. Přivezl a pak vystavoval moderní přístroje, nástroje a různé vymoženosti v západním světě již běžné. Brzy se ovšem sběr, dary a nákup sbírek začal vyvíjet jiným směrem. Už v Americe přemýšlel o emancipaci žen, především jak jim ulehčit práci v domácnosti. Proto také podpořil založení Amerického klubu dam v roce 1865. Členky v čele se spisovatelkou Karolinou Světlou se scházely v čítárně, která byla součástí v té době největší soukromé knihovny v Praze. Po matčině smrti se Vojta Náprstek oženil se služebnou z jejich živnosti Josefou Křížkovou. Podporoval mnohé cestovatele: Emila Holuba, Josefa Kořenského, Josefa Wünsche a celou řadu dalších. Také vědce a další potřebné učence. Josefa pak po Vojtově smrti (1894) řídila muzeum v čele nadace, později bylo muzeum řízeno kuratoriem. V roce 1932 přešla správa pod zemi českou se změněným názvem Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu. Současný název muzea pochází z šedesátých let 20. století.

Dá se říci, že má Náprstkovo muzeum v Evropě nějaké specifikum? Nebo něco, čím je opravdu výjimečné?

Muzeum je zajímavé už osobou svého zakladatele. Vojta Náprstek měl v hlavě mnoho národně osvícených myšlenek. Nejprve zřídil knihovnu s čítárnou, chtěl založit průmyslové muzeum a tomuto cíli odpovídal i výběr předmětů. Současně to byla doba, která velmi přála sběratelství, jak institucionálnímu, tak soukromému. Cestovatelé do vzdálených cizokrajných oblastí se záhy začali soustřeďovat i kolem domu U Halánků a dováželi předměty z mimoevropských oblastí. Nejen jako dary, ale i na objednávku manželů Náprstkových. Tím také kromě jiného – například přednášek – získávali prostředky na své další cesty. Náprstkovo muzeum nevlastní velké kořistnické celky předmětů z koloniálních oblastí. Tím se také lišíme od velkých muzeí s mimoevropskou tematikou. To je, myslím, typické. Sbírky také nevznikaly z velkých soukromých expedic. Cestovatelé neměli peníze, sbírali spíše každodennosti. Velká evropská muzea sbírala velké, výpravné předměty, pro NpM je spíše typické sběratelství běžných předmětů, které velká muzea opomíjela. Proto je dnes nemají, a tyto předměty už nejsou v zemích jejich původu. My na tyto sbírky můžeme být hrdi. Dokladují dobu získávání, historii sběratelství a nabývání sbírek. Můžeme tak mapovat historii sběratelství mimoevropských předmětů od počátků v 19. století až po současnost. Takto budou zaměřeny nové expozice. Chceme jimi ukázat rozmanitost kultur světa, jak obyvatelé střední Evropy poznávali svět a jak poznáváme svět dnes. Poukázat na stereotypy, se kterými se k mimoevropským kulturám přistupuje někdy doposud. Ukázat, jak jsme ve středoevropském prostoru a bez přímé koloniální zkušenosti poznávali svět kolonialismu. Naše muzeum je výjimečné nejen skladbou sbírek, ale také velmi zajímavou knihovnou, především krajanskou, která je svého druhu jediná ve své celistvosti v České republice.

Jak vy osobně jste se dostala k práci v Náprstkově muzeu a co vás na té práci nejvíc těší a baví?

Moje putování historií začalo v Nepomuku, odkud pocházím. Z kraje pod Zelenou Horou, zámek je známý nejen Černými barony, ale také nálezem Rukopisu zelenohorského. Nepomuk je také rodištěm Jana Nepomuckého. Po absolvování gymnázia jsem vyrazila do Prahy studovat historii, po ukončení FF UK jsem krátce působila v jednom pražském nakladatelství a potom dlouhých dvacet let v regionálním muzeu v Chebu. Do Národního muzea – Náprstkova muzea jsem přišla v roce 2010. Dá se říci, že celý profesní život působím v muzejnictví, muzea se mně stala celoživotní láskou. Muzejní práce je nesmírně různorodá, od práce se sbírkami přes organizování výstav, expozic, bádání. Obecně mám ráda předměty, které mají svůj příběh. Předměty uložené v Náprstkově muzeu mají vskutku zajímavé historie od původců, přes putování do veřejných sbírek. K Náprstkovu muzeu jsem si postupem času vytvořila pevnou vazbu. Každým dnem jsem objevovala a stále objevuji nové informace. Může se zdát, že vše už bylo řečeno, vybádáno, ale není tomu tak. Zvláště ne v archivu Náprstkova muzea. Zdejší archiv a fotosbírky z druhé poloviny 19. století jsou pokladem pro badatele. A to mě zajímá nejvíce. Několik let jsem také byla místopředsedkyní a dvě volební období, tedy 6 let, předsedkyní Asociace muzeí a galerií.

Nedávno jste zahájili novou výstavu Doma na Sibiři, která je zatím postižena uzavřením kulturních institucí jako vše ostatní, ale bude trvat až do konce roku. Co výstava objevuje, čím může lákat, až se znovu otevře muzejní brána?

Téma Sibiře je v Náprstkově muzeu prezentováno vůbec poprvé v jeho historii. Sibiř je domovem nejen lidí, ale zvířat a rostlin, a proto se na výstavě můžete projít tundrou, tajgou či stepí. Seznámíte se s obživou tamějších obyvatel žijících v jurtách, a to pastevectvím a lovem. Jedna místnost je také věnovaná šamanismu, který je de facto rozšířen po celé Sibiři. Vystavujeme úplně poprvé krásné předměty, které muzeum získalo od etnografa Petra Skalníka, z jeho terénních výzkumů na Sibiři. Z Moravského zemského muzea jsme si půjčili několik předmětů, které pocházejí z počátku 20. století od moravského obchodníka Františka Poledny Vlkovského. Fotografie na výstavu dodal Stanislav Krupař, fotograf a především milovník Sibiře. Celá výstava je protkána interaktivními prvky, které ocení hraví návštěvníci.

Pomalu ale přichází čas na rekonstrukci vašeho muzea. Kdy začne a co vše bude zahrnovat? Neztratí Náprstkovo muzeum při ní svoji jedinečnou atmosféru, svůj genius loci, včetně části starobylého vybavení, což vše v objektu dodnes připomíná dobu svého zakladatele?

V současné době vybraní architekti pracují na projektu Revitalizace Náprstkova muzea. Zahrnuje stavbu centrálního depozitáře v areálu Národního muzea v Horních Počernicích a rekonstrukci objektů na Betlémském náměstí. Nejprve, snad do roku 2024, musíme postavit depozitář, abychom mohli vystěhovat sbírky z objektů na Betlémském náměstí. Potom bude následovat rekonstrukce muzea, která je plánována na dva roky 2025–26. Náprstkovo muzeum si do dnešních dnů skutečně udrželo svoji nenahraditelnou atmosféru historického intimního místa v centru Prahy. Tu rozhodně chceme zachovat. Proto také od počátku návrhů řešení architekti spolupracují s památkáři. Muzeum neprošlo dosud žádnou novodobou modernizací kromě některých nezbytně nutných oprav, například rekonstrukce elektrorozvodů. Uvnitř budov ale pracujeme ve velmi zastaralých podmínkách. Návštěvníkům potřebujeme spolu s novými expozicemi zajistit komfortní pobyt v našem muzeu, moderní sociální a společenské zázemí. Potýkáme se s nedostatkem prostor, muzeum musí mít i adekvátní vstup, odpočinkové zóny, potřebujeme moderně vybavený přednáškový sál, prostory pro edukativní dílny, kavárnu, knihkupectví s cestovatelskou literaturou apod. V centrálním depozitáři chceme zvýšit i badatelský komfort. Tam plánujeme přesunout provozní prostory a restaurátorské a digitalizační pracoviště. Cílem je, aby v objektech na Betlémském náměstí vznikly moderní expozice. Nově bude zpřístupněna historie domu „U Halánků“ včetně legendární Náprstkovy čítárny. Počítáme se samostatnou expozicí egyptologických památek a samozřejmě expozicí mimoevropských kultur. Návštěvníci i naši odborní pracovníci se budou mít na co těšit.

(foto Jiří Vaněk)

Martina Fialková