Sleduji dnes se zájmem věci, které mne dříve tak nebraly či jsem tolik nevnímal. Snad je to dnešní dobou zjitřenou, jak jsem zde zmínil nedávno. Nebo že bych stárnul? No tak pochopitelně, s každým sloupkem jsem o měsíc starší. Nebo si prostě jen více užívám malých radostí života? Proč ostatně ne, když (zatím) mohu. Do dřeva zaklepávám.
Třeba: Zasadil jsem zjara angrešt. Neboť to byl stromek malý, vyhledal jsem k němu klacek, by byl vidět, až pojedu se sekačkou. Takových osmdesát centimetrů vysoký, zhruba tři centimetry tlustý. Bez větviček, s kůrou, prostě jak jsem po zimě něco prořezal, tak jsem na jaře zapíchl. A co byste řekli. Jedu teď sekačkou okolo a angrešt má nějak hodně listů. Jenže ne jen těch angreštových, okousaných srdčitých, ale i nějakých lesklých, dlouhých. Nedá mi to, sekačku zastavuji a podrobně zkoumám. Světe div se, on se ten klacek, do země jen zapíchnutý, ujal. Prostě zakořenil a vyhnal listy. A to už dnes pořádně nevím, jestli náhodou nešel do země „vzhůru nohama“. Přitom podotýkám, že nebyl nijak zaléván – ani angrešt, ani kůlek. Jak se říká: zapíchne koště a druhý den se zazelená. Klacek byl, jak jsem poté zjistil, z vrby. Ano, ta koření výtečně, řeknete. Ale i tak – není to pozoru hodný malý zázrak?!
S létem se dá sledovat také „zázračná“ fauna. Například světlušky – svatojánští broučci. Podle názvu víme, že ožívají koncem června, po svátku Janů, od odborníků zase, že teplý červenec je doslova zažehne a oni svými lampičkami okouzlují polovičky. Krása! Jenže: Sledoval jsem to loni, předloni i letos – málem podle kalendáře – a pořád nevím. Jak to, že ti broučci jsou tolik vidět už začátkem července, když jsem je měl vždy spojené s koncem prázdnin. Možná, že jako dítě jsem se až v srpnu dočkal dřívějšího stmívání a tím jejich reje. Nebo se mi to prostě plete. Což mi připomíná, že stejně tak jsem u vytržení, že na houby se dnes chodí od června. A rostou. Nic proti odborníkům, kteří znají každý klobouček a sbírají furt něco, celoročně. Ale já, běžný houbař, prostě „svoje“ hnědé klobouky očekávám až tak od poloviny léta. Asi i to se mi možná plete. Třeba jsme tak na houby chodili i my, když to vyšlo s dovolenou. A teď nevím – plete se mi to, nebo už jsem o tom psal?
Ať tak či tak, začátkem léta či s jeho koncem, pořád je na co koukat. A pořád člověk žasne, co všechno Příroda umí.
Hezky si to užijte!
Ondřej Sedláček