září 2021

Aleš Kozák – co nemá kořeny, nemůže růst

Aleš Kozák

Aleš Kozák

Založil v českém kontextu jedinečnou organizaci, která se věnuje komplexní podpoře všech, kdo se zabývají historickými památkami. Institut pro památky a kulturu už 14 let funguje jako doplněk státních institucí a poskytuje informace a servis tam, kde to stát nenabízí. Umí vyhledávat finanční zdroje pro nejrůznější menší i větší žadatele, na svém portálu soustřeďuje informace všeho druhu, týkající se památek a jejich obnovy, vydává časopis PROPAMÁTKY a pořádá konference. Dnes sídlí v Písku, ale vznikl a stále udržuje kontakty v Praze, v dominikánském klášteře v Jilské ulici. Institut je výjimečný také přístupem k lidem se zdravotním hendikepem, kterých zaměstnává dnes celkem devět. Z každého projevu Aleše Kozáka je cítit nechladnoucí nadšení a zaujetí. My jsme se sešli v době příprav na jubilejní, už desátou konferenci s názvem MÁMEVYBRÁNO, kterou jeho Institut pořádá právě u dominikánů.


Jak a kde jste získal vztah k památkám, je to jen tím, že jste se narodil v krásném městě Písku, který má nejstarší kamenný most v českých zemích, starší než ten Karlův?

Určitě tam nějaká stopa je, a ty unikátní mosty, které mají Praha a Písek společné, jsou i pro mne symbolickým spojením. V Praze jsem vystudoval VŠE, ale v té době jsem ještě neměl úplně přesnou představu, co budu dělat. Možná někdy během semestru, který jsem strávil ve Vídni, dalším městě plném památek, jsem si uvědomil, že asi nechci být tím klasickým ekonomem v bance, pojišťovně nebo jiné podobné instituci. I když ekonomie je velmi široký obor a dala mi dobrý základ. Po promoci jsem ještě chvíli zvažoval studium architektury, ale nakonec začal pracovat na Magistrátu hlavního města Prahy coby grantový specialista v oblasti péče o památky. A tím se propojilo vzdělání s mým zájmem o historické stavby.

Kam vás práce nasměrovala dál? A proč jste se vrátil po pár letech do Písku?

Na magistrátu to byla práce sice úřednická, ale potkával jsem se při ní se spoustou zajímavých lidí – majitelů nejrůznějších objektů, třeba i představených klášterů, a podíval jsem se na velice zajímavá místa od sklepení až po kostelní věže. Hodně jsem si Prahu prochodil, ale po více než třech letech jsem se rozhodl, že se vrátím do jižních Čech, odkud pocházím, za přítelkyní, dnešní manželkou. My Jihočeši jsme takoví hrdí patrioti. Ale Praha byla pro mne stále zajímavým prostorem, takže jsem si pronajal v klášteře u sv. Jiljí, u dominikánů malou kancelář, a v ní založil Institut pro památky a kulturu. Začínal jsem sám, v Praze trávil vždy několik dnů v týdnu. Postupně se vše začalo rozvíjet a tak jsem nabídl spolupráci dalším lidem.

Zkuste čtenářům, kteří se s vašimi aktivitami ještě nesetkali, Institut přiblížit. Proč by mohl zajímat i běžného obyvatele?

Institut jsem založil v roce 2007, bude to 14 let. Důvodem bylo to, že mi chyběla platforma, na níž by se mohli lidé, kteří se o památky zajímají a starají, mohli setkávat a sdílet své zkušenosti, nápady a prezentovat je takzvaně „mezioborově“. Protože toto téma je velice široké. Památky jsou tu od archeologických nálezů z dávnověku až po 20. století – a všechno mezi tím. Souvisí s nimi mnoho oborů. Restaurování, rekonstrukce, následné využívání památek, a také samozřejmě financování. A pak je zde i spousta otázek, co se třeba nepovedlo a mohlo být provedeno lépe. My ovšem nejsme „investigativci“, nehledáme kauzy, kde se něco ničí, něco nefunguje, ale naopak chceme být archivem dobrých zpráv o památkách, ze kterého mohou všichni čerpat.

A i ten, kdo třeba jen rád navštěvuje zajímavá místa? Ve vašem časopise jsem našla články o obnově často málo známých památek v malých městech i na venkově, které prožívají svoje znovuzrození a začínají nový život často s novým účelem.

Ano, hlavním posláním našeho Institutu je to, že chceme ukazovat dobré příklady, a to se prolíná všemi našimi projekty mnoha způsoby. Dobrými zprávami inspirujeme ostatní.

Jaká myšlenka, podnět, byly úplně na začátku?

Ještě coby zaměstnanec Magistrátu jsem jezdil na konference různého typu, pro městské úředníky, pro restaurátory. Ale hodně mi chyběla ta už zmíněná mezioborovost. Krátce po založení Institutu jsem se proto rozhodl uspořádat takovou „jinou“ konferenci – to bylo v roce 2008 – a nazval jsem ji PROPAMÁTKY. Konala se v Praze, právě u dominikánů, kde jsme pak měli 12 let také svoji kancelář. Prvním tématem tohoto setkání byly kláštery, pak jsme se začali věnovat i jiným stavbám a začali konference pořádat i v dalších městech. Sdružují vždy určitý okruh lidí, kteří se tomu tématu věnují odborně, ale na konference zveme i lidi z praxe. Myslel jsem nejdřív, že za deset let nám témata dojdou, ale nedošla – je jich nepřeberně. Zaměřili jsme se např. na kostely, venkovské fary, sladovny, historická nádraží, pivovary, větrné mlýny, budovy radnic, venkovské sýpky, textilky nebo školy. Konference se již konaly v Brně, v Havlíčkově Brodě, Lomnici nad Popelkou, Žatci, Telči, atd. Po krátkém čase jsme ale zjistili, že v Česku chybí srozumitelná informační platforma v této oblasti. Začali jsme tedy provozovat internetový portál a vydávat časopis. Tam se zmiňovaným i dalším tématům věnujeme průběžně každý den.

PROPAMÁTKY ale není jediný typ konferencí, které děláte? Co dalšího se ještě pro lidi kolem památek dá vymyslet?

Setkání o obnově a využívání památek doplnil v roce 2012 projekt zaměřený na financování památek a související oblasti. Vybíráme často nevšední témata, projekt jsme proto nazvali MÁME VYBRÁNO. Jeho součástí je také konference, která se uskuteční 14. září opět u dominikánů v Jilské ulici v Praze 1. Jako téma jsme si zvolili Památky a média a všechny zájemce bych na ni rád pozval. Protože se jedná o jubilejní 10. ročník, rozhodli jsme se setkání nabídnout veřejnosti zdarma, nutná je ovšem registrace. Součástí projektu je také soutěž veřejných sbírek a informační bulletin na webu i tištěný. V posledním vydání je například pěkný rozhovor s Václavem Cílkem na téma drobných památek v krajině.

Institut PROPAMÁTKY zaměstnává také lidi s hendikepem, dokonce většinu.

Když jsme rozšiřovali tým, napadlo mě, že práce v redakci při psaní textů, při organizování setkávání a dalších činnostech může být vhodná i pro hendikepované. Důležitá je schopnost práce s počítačem, znalosti, pečlivost a zájem o obor. Podařilo se nám získat financování na 1,5 roku z evropských fondů na rozvoj sociálního podnikání a založili vlastní redakci. To bylo v roce 2010. Vznikla tak pobočka v Písku, kde je nyní celá redakce PROPAMÁTKY. Někteří kolegové jsou tam každý den, jiní preferují práci z domova. Spolupracujeme také s několika stálými externími spolupracovníky.

Ve vašem časopise, který se ale nedá nikde koupit, jsem našla například obsáhlý článek o rekonstrukci jedné z pražských výrazných staveb 20. století, budovy Dopravních podniků. A žasla jsem, z kolika různých úhlů se dá o takové rekonstrukci hovořit. Zveřejňujete i zajímavé rozhovory. Kde a jak časopis zájemce získá?

Čtvrtletník PROPAMÁTKY je k dispozici na našich konferencích, ale posíláme ho poštou také všem našim příznivcům a dárcům za jejich finanční podporu. Ta je možná přes klub přátel. Nechceme totiž časopis prodávat, cena by mohla být překážkou pro někoho, kdo nás dosud nezná nebo nemá momentálně dost prostředků. Ale i to se v čase mění. Jde nám o to budovat komunitu lidí, kteří si váží svěřeného kulturního dědictví a chtějí podporovat jeho záchranu nejrůznějšími cestami. Více se zájemci o památky mohou dozvědět na stránce klub.propamatky.cz. Kromě klubu přátel ale také spolupracujeme s řadou firem a odborných partnerů, které mají podobné hodnoty. Spolupráci s dalšími jsme otevřeni.

Vraťme se do Písku, kde máte kořeny. Je tam něco nového, zajímavého? Na co byste pozval podívat se návštěvníka z Prahy?

Napadají mě dvě stavby, ze kterých mám upřímnou radost. Jednou je opravená budova knihovny, ve kterou se proměnila po rekonstrukci bývalá škola. Shodou okolností jsem do té školy kdysi chodil. Myslím si, že to je jedno z nejlepších propojení historické a moderní architektury. Je to velmi přátelská budova, kde si kromě půjčení knih zájemci mohou vychutnat i výbornou kávu nebo prohlédnout aktuální výstavy. A pak je tam moc pěkná moderní novostavba, lávka přes Otavu, projektovaná panem architektem Pleskotem, také rodákem z Písku. Najdete ji v místě zvaném „U Václava“, blízko plovárny. Je lomená, bezbariérová, krásně zavěšená nad jezem. Josef Pleskot je shodou okolností i autorem velmi zdařilé revitalizace dominikánského kláštera u kostela sv. Jiljí tady v Praze, kde pořádáme naše konference.

Čím rozhovor uzavřít? Jde v něm o památky naší země, máte možná nějaké krédo, kterým se řídíte?

Líbí se mi úsloví, které říká: Co nemá kořeny, nemůže růst. Nezná-li společnost svoje kořeny, nemůže se vyvíjet a postupně chřadne. Kořeny je proto nutné poznávat a pečovat o ně. Naše společné kulturní dědictví nám to umožňuje. Věřím, že k tomu přispíváme i my redakci PROPAMÁTKY společně s našimi čtenáři i partnery.

Martina Fialková