Životy umělců bývají více než životy jiných ovlivněny dobou v níž tvoří. Jejich kariéra je závislá na aktuálním nastavení společnosti a podléhá politickým zvratům. Platí ale i opak. Umělci, zejména ti, jejichž jména září nejvíc, už dlouhá desetiletí ovlivňují dobový vkus, módu, ale i naše postoje. Bylo to tak ale od počátku? Podstatu uměleckého bytí a nebytí, slávy i strmých pádů kariér pod vlivem doby přibližuje nedávno otevřená výstava v Národním muzeu.
Emma Destinová, Oskar Nedbal, Lída Baarová, Zdeněk Štěpánek, Vlasta Chramostová, Radovan Lukavský, ale i Libuše Šafránková – to je jen malý výčet z mnoha slavných jmen, které výstava v různých souvislostech připomíná. Některé z nich zářily opět i v nedávném vánočním období, které bývá přehlídkou hereckých hvězd na televizní obrazovce. Plnými doušky jsme mohli znovu vychutnávat jejich mistrovství, ale také se zamyslet nad jejich hvězdnou dráhou. Co ji utvářelo, v jakém byly ve své době postavení? Rozsáhlá výstava ze sbírek Národního muzea, zápůjček z dalších institucí i z rodinných archivů se pokouší najít odpovědi. Klíčem k nim jsou zajímavé sbírkové předměty, unikátní dokumenty i cenné videoukázky či fotografie.
Procházku českým divadelním světem začínáme v polovině 19. století, kdy se rodí česky mluvící profesionální divadlo. Tehdejší kočovné divadelní společnosti, pohybující se po našem území, byly většinově německé. Snadno překračovaly hranice se sousedním Bavorskem či v tehdejší monarchii a postupně stále víc prorůstaly do českého prostředí. Herecký život na cestách byl krušný. Divadelníci stáli na okraji společnosti, ta často jimi opovrhovala. Přesto rozdávali radost, a vášeň pro divadlo stravovala nejednu duši i z prostředí bohatých vrstev. Tehdejší poměry ilustrují velkoformátová fotografie a osobní předměty divadelní rodiny Zöllnerovy. Eliška Zöllnerová svou společnost vedla až do začátku 20. století a i přes svůj původ divadlo hrála bilingvně a začlenila rodinu i svoji společnost do českého prostředí.
U Zöllnerů začíná i později slavný dramatik Josef Kajetán Tyl. Na výstavě jej sledujeme v jeho původní profesi herce a principála, který překládá německý repertoár do češtiny, a kterého i s rodinou často provází bída s nouzí. Život na divadelních „štacích“ dokumentuje Tylův cestovní kufr.
V další sekci výstavy, charakterizované jako „Národ sobě“ se již setkáváme s institucionalizovaným divadlem. Herci na přelomu 19. a 20. století získávají pevné zázemí divadelní budovy. Připomíná se zde generace Jindřicha Mošny, Otýlie Sklenářové-Malé, Eleonora z Ehrenbergu (první Mařenka v Prodané nevěstě). Stále ještě nemají žádnou sociální jistotu, jejich životy často končí smutně. Už ale začínají být váženými osobnostmi a stávají se skutečnými hvězdami a také arbitry elegance a vkusu. To výstava dokumentuje fotografiemi i řadou osobních předmětů. Obdivujeme diadém s indickými rubíny a říčními perlami operní divy Emy Destinnové. Šperky, stejně jako i toalety, které herečky či zpěvačky nosily na jevišti, byly součástí jejich vlastní garderóby.
Mění se i herecký styl, do české režie a herectví se dostává psychologie, vnitřní kresba postav. Představitelem této éry je režisér Kvapil. Jeho realistické postavy pak představují herci jako Eduard Vojan, Hana Kvapilová. Diváci si přes počáteční nepochopení zvykají. Nové hry Henrika Ibsena, které v té době uchvacují Evropu, takové zvnitřnění vyžadují.
První republika a protektorát
Ředitelský stůl Oldřicha Nového, jeho kufr na fraky, elegantní botky a cylindr – tak je uvedena další část výstavy. V éře první republiky hercům i zpěvákům začala vydatně pomáhat média. Nejen ta tradiční, ale také nová, film a rozhlas. A také gramofon, úžasný vynález. Média vytvářejí i nový fenomén hvězd, které rychle vystoupají a zhasnou.
Připomínají se tu jména dodnes slavná, ale i ta pozapomenutá. Krásná a obdivovaná Andula Sedláčková se svým mužem Maxem Urbanem založila filmové studio a natočili asi 15 němých filmů. Byla tak jednou z osobností, které rozjížděly český film. Marie Zieglerová, činoherní i operetní hvězda, hostující i v USA, pozdější majitelka a ředitelka Lidového divadla (dnes Divadlo pod Palmovkou).
Období II. světové války přineslo na jedné straně legendární filmy jako Hotel Modrá hvězda, Kristián a další s Adinou Mandlovou, Lídou Baarovou, Oldřichem Novým, na straně druhé krutou protektorátní zkušenost. Na divadelních prknech proti ní dokázal vyslovit herecký protest Ladislav Pešek v roli Plautova Lišáka Pseudola. Své protiněmecké postoje zaplatil životem Karel Hašler, koncentrační tábor přežila tanečnice a choreografka Nina Jirsíková, jejíž působivé kresby z Mauthausenu tu jsou vystaveny. Svou pověst ohrozil Karel Höger, když přijal roli ve výpravném velkofilmu Svatý Václav. Kdyby byl natočen, stal by se propagandou v rukou Němců.
Divadlo přežije vše
Po krátkém období radosti ze znovunabyté svobody projevu museli i divadelníci začít budovat socialismus. Jako doklad doby slouží torzo záznamu jedné z mnoha budovatelských inscenací – Veliká tavba. Kontrastem je pak bytové divadlo, které ve svém domově vybudovali kameraman Stanislav Milota a herečka Vlasta Chramostová v době, kdy nesměli kvůli svým politickým postojům vykonávat uměleckou profesi. Vznikly tu divadelní inscenace jedinečné kvality. Výstava bytové divadlo symbolicky naznačuje, je tu originální křeslo, pléd Vlasty Chramostové a i lampičky ve stylu secese, jejichž výrobou se herečka živila v době zákazu hraní. Pustit si můžeme i AV ukázku z unikátního představení.
Úspěch se neodpouští
Historie zná bohužel řadu příběhů hvězd, jejichž práce byla společností i přes nezpochybnitelné úspěchy znevážena a kariéra zničena.
Marie Pospíšilová musela odejít z Národního divadla do Německa. Návrat na česká prkna se jí už nikdy nepodařil, byla považována za „poněmčenou“. Podobně doma neuspěl hudební skladatel a dirigent Oskar Nedbal, jemuž po návratu z Vídně do Prahy po roce 1918 nebyly odpuštěny světové úspěchy a sláva. Svůj život dobrovolně skončil v Záhřebu. Odchod ze světa zvolil i choreograf a tanečník Saša Machov, který bojoval u Tobruku proti fašistům. Po roce 1948, už jako ředitel baletu Národního divadla, neunesl tažení komunistů proti všem, kdo bojovali na západní frontě.
Ve vzpomínkách herců je i vynucený slib loajality Říši, který v Národním divadle v roce 1942 ze strachu o existenci podepsala řada umělců. V roce 1977 na stejném místě podepsaly stovky herců, zpěváků a dalších umělců Antichartu. Na mnohých tvářích z fotografií je vidět, co si myslí.
Hvězdy, jak je možná neznáme
Řada vystavených zajímavostí dokládá, že život hvězd byl často zcela obyčejný, podobný tomu našemu. Věnovaly se svým zálibám – rybaření (Ema Destinnová), cestování (Radovan Lukavský – cestovní deníky). Dozvíme se, že Olga Scheinpflugová milovala perly. Pro dokreslení, co popularita a sláva také přinášejí, se můžeme pokochat i nejrůznějšími, často zvláštními dárky, které herci dostávali od svých obdivovatelů. Výstavu uzavírá řada portrétů a bust divadelních osobností, které vytvořili známí i méně známí malíři a sochaři v průběhu 20. století.
Všechna sláva – polní tráva… to je myšlenka, kterou výstava potvrzuje, ale zároveň i vyvrací.
Autor výstavy Ph.D. Libor Vodička říká: „Když jsem vytvářel libreto, byla doba tvrdého lockdownu. Myšlenky se ubíraly k hvězdnému nebi, které se nad námi otevírá a vyvolává často úzkost z nekonečného prostoru. Přemýšlíme o životě i smrti. Ale zároveň v něm nacházíme naději, protože vidíme i jeho řád. Vypadá to nyní, že doba je těžká, život je těžký. Ale každá doba je těžká. A život pozemský má své vrcholy a pády. Jeho smyslem je tvořit a něco po sobě zanechat. Jinak je to vše jako ta vesmírná temnota, kterou však ozařují nejjasnější hvězdy…“
Výstava „Když hvězdy září“ je k vidění v Nové budově Národního muzea do 30. 9. 2022.
Martina Fialková