Ivana Buttry
Setkání často utvářejí zdánlivé náhody. Ale asi jen zdánlivé, protože jejich vznik se – tomu kdo chce – po čase nějak vyjeví. Takto jsem se přes Facebook seznámila s paní Ivanou Buttry, a ocitla se v rodinné galerii Art Francesco v Jungmannově ulici mezi obrázky jejího otce, malíře Ivana Svatoše.
Rozhovor jsme začaly na téma nedávno dokončeného historického dokumentu Až zařve lev, jehož režisérem je její bratr Jan E. Svatoš, a na vzniku filmu se, tak jako vždy, podílela celá rodina. Ivana Buttry, jejíž parketou je v tomto případě dramaturgická a producentská práce, říká: Jsme rodinná firma. Mozkem a neviditelným motorem je maminka, která založila i naše nakladatelství. Má vystudovanou teorii kultury na Univerzitě Karlově, takže její zaměření je zřejmé. Bratr je režisér a scénárista, jeho žena Romi stojí u našich filmových projektů za kamerou. Druhý bratr nám dělá právní zastoupení a právní služby, jeho žena pak produkci. Já se starám se o dramaturgii a producentskou práci. Navíc mám na starosti také tuto galerii – a pomáhá už i moje šestnáctiletá dcera.
O čem je tedy vaše nejnovější rodinné dílo?
Jde o umělecký film – dokument na historické téma, nadčasový příběh jdoucí za hranice jednoho lidského života. Setkání mnicha – poutníka Odorika, vlastně prvního Evropana, který se dostal do Tibetu, se svědomím českého krále Přemysla II. Otakara. Obě jména jsou známá, ale přesto běžný, i třeba vzdělaný divák toho o Odorikovi, který měl české kořeny, moc neví. A o Přemyslu II. Otakarovi, kupodivu, také ne – většinou jsou to jen ta školní klišé. Že to byl král „železný a zlatý“, zakladatel řady českých měst. Je totiž trochu ve stínu osobnosti Karla IV., který ale přitom na jeho práci navazoval a stavěl. Náš film vznikal pět let – také kvůli covidu.
Jak jste toto téma objevili? Jde o fikci jen vycházející z historických skutečností nebo má váš příběh reálný základ?
Pokud jde o rozhovor Přemysla II. Otakara a mnicha Odorika, samozřejmě, že ten je fiktivní. Potkat se nemohli, i když žili ve stejné době – a to je doložené. Ale myšlenka dialogu mezi nimi nám připadala velmi nosná. Za úspěch považujeme to, že nám volají sami historici, že se jim to líbí, a že se tam dozvídají nové věci. V dokumentu hovoří i odborníci na medievalistiku (středověk), opírali jsme se o fakta, která by český divák měl slyšet. Vždy je to tak, že téma přinese bratr Honza. Děláme si pak dlouho a pečlivě rešerše – také sami, ale vše konzultujeme s odborníky. Vždy je tam nějaká autorská licence, ale pokud jde třeba o artefakty předmětů – symbolů našeho příběhu, o kterých film také vypráví, tak ty jsou zcela reálné a podložené
Jak a kde film vznikal?
Točil se v několika evropských zemích, do natáčení nám ovšem vstoupil i covid. Natáčeli jsme mimo jiné i v okouzlujícím kraji, Furlansku (oblast na hranicích Itálie, Rakouska a Slovinska), odkud pocházel Odorik, a území tehdy patřilo k Českému království. Přemysl tam zanechal svoji posádku, tj. Odorik měl českého otce, který se tam zadíval do nějaké krásné Furlanky. Ve filmu zazní i autentická furlanština, starý, rétorománský jazyk.
V dokumentu se také objevují důležité artefakty – symbolické předměty, které jsme nechali vyrobit podle skutečných historických – a teď je máme tady, v naší galerii. (Ukazuje karmínově rudou tkaninu se zlatými ornamenty, vyrobenou podle tkaniny nalezené v hrobu Přemysla II. Otakara. Také jeho meč označený lvem.) Ve spolupráci s mincovnou jsme nechali razit i uměleckou repliku vzácného denáru nalezeného v izraelském Akkonu.
Máme tu i autentický františkánský hábit bratrů od Panny Marie Sněžné. A víte, co bylo úžasné? Že shodou okolností přesně v době, kdy jsme začali náš film natáčet, františkáni přivezli z Itálie do Prahy část Odorikovy relikvie, protože byl blahořečený. A když už jsme výtvarnická rodina, všechny malby, kresby a vše výtvarné, co s filmem souvisí, si vytváříme sami.
Kde se v Praze dá film vidět?
Naše dokumenty se promítají většinou v kině Mat, občas spolupracujeme i s Městskou knihovnou. Nejsou v běžné distribuci, která nám nedokáže zajistit ani uplatnění ani rozumné podmínky. Nejbližší projekce je ale 6. června v KC Zahrada v Praze 4.
Podle ohlasů, které má dokument na svých FB stránkách, je velice úspěšný. Jste tedy jako autorský tým spokojeni?
Před dokončením to bylo absolutní nasazení. Tvoříme nezávislé filmy bez objednávky, vždy se vším všudy. Většinou se nehodíme do žádné škatulky – a pokud jde o moji práci, tak když dělám produkci, distribuci i veškerý marketing sama, tak to by jinde byla práce pro 10 lidí (smích). Víme, že návštěvnost dokumentů není kdovíjaká, a za úspěch se považuje už 1 000 diváků – a my jsme jich například v případě našeho předchozího dokumentu měli 5 000.
O čem byl váš předchozí dokument?
Archa světel a stínů je obrovsky zajímavý příběh dvou mladých Američanů z Kansasu jménem Osa a Martin Johnsonovi. Byli naprostými průkopníky fotografování a natáčení v Africe ve 20. a 30. letech minulého století. Pracovali jsme na něm asi 10 let a věnovali jsme tomu – stejně jako u tohoto nového filmu, tolik času a pozornosti, že by to nikdo nezaplatil.
To bude asi tím, že lidi se dělí na idealisty a na ty, kteří počítají – a vaše rodina zjevně patří k těm prvním. Co vlastně děláte, když neděláte film?
Mám na starosti naše rodinné nakladatelství, takže připravuji k vydání knížky, které nějak souvisejí s našimi filmy nebo jiné knížky, které vzniknou v naší rodině, třeba s tatínkovými obrázky. A teď mám sama rozepsanou knížku o Bretani, kterou už nutně musím dokončit.
Takže máte ráda Francii? Jezdíte tam často?
Asi máme v genealogii nějakou francouzskou krev (nebo bordeaux, jak říká můj bratr) a tak se tam stále vracíme. Například bratr Martin napsal knížku Naše nejmilejší vinice Francie. Já, když to jde, do Francie jezdím každý rok. Poprvé to bylo v době vysokoškolských studií. Měla jsem to štěstí, že jsem poznala skvělého pana profesora Marholda. Pořádal zájezdy pro studenty, trávili jsme tam tři týdny až měsíc každoročně. Pak jsme se i spřátelili. Ukazoval mi své archivy, měl spoustu krásných fotografií, ale žádné texty. Tak vznikla myšlenka, spojit jeho fotky s mými texty a vydali jsme spolu tři knížky: Provence a Středomoří, Bretaň a Normandie a pak Paříž. Nejsou to průvodce, ale knížky, které člověk může otevřít kdekoli a kdykoli, dát si k tomu dvě deci vína a kousek si přečíst. Mělo toho vyjít víc, ale pan profesor pak zemřel.
Váš otec Ivan Svatoš je známý svými zasněnými obrázky Prahy, na většině z nich se dvěma kráčejícími postavičkami. Víte, proč tam jsou?
Tatínek maluje Prahu lehce idealizovanou, bez aut, bez vývěsních štítů. Takovou – podle přání romantiků. Chodí do ulic vždy ráno, když tam nejsou žádní turisti – a i po letech pořád nachází něco nového. A ty dvě postavičky, které na některých obrázcích kráčí ulicemi? Ptala jsem se ho už jako malá, proč jsou zrovna dvě, menší a větší? A on vždy říkal: To jsi ty a já, a já ti ukazuju tu Prahu. A pak to samé říkal mojí dceři. Moc se mi líbilo, když o jeho obrázcích řekl Jiří Suchý, že Ivan Svatoš je malíř, který umí namalovat ticho.
Mluvily jsme také o Křivoklátsku a o Vysočině, kde má vaše rozvětvená rodina zázemí, kořeny. Odtud čerpáte inspiraci?
Půlka rodiny, po tatínkovi, je z Prahy a potažmo z Křivoklátska. Milujeme to tam a stále se tam vracíme i za tamními příběhy. Z maminčiny strany jsme z Vysočiny, kde máme ještě i druhou galerii ve Třech Studních. Tam tatínek dokonce přejmenoval místní miniaturní náves v době našeho vstupu do EU na Náměstí Evropské unie. Výletníci si je s oblibou fotografují.
Mezi našimi vysočinskými předky byli i skláři, kteří dodávali zboží Pernštejnům. A jeden z nich, huťmistr, když měl platit nějaké dávky, tak napsal tomu Pernštejnovi, svému pánovi, že žádá, „aby ho osvobodil od placení těch daní, neb ho to od umění zdržuje“. Tak jsem si říkala, když jsme to někde v archivech našli: Co kdybychom to také napsali daňovému úřadu?
Vy sama jste se ale mimo rodinnou firmu zabývala ještě docela něčím jiným.
Spolupracuji s katedrou zahradní a krajinné architektury na ČZU. Teď jsem tam už jen jako externista, rodinná firma si mne nakonec přetáhla. Jsem tu ale v kontaktu s mladými lidmi, to mne naplňuje a baví.
V tomto oboru se uplatňujete i v praxi?
Ano, nejvíc na rodinných zahradách, těch jsem navrhla poměrně dost. Téma rodina je pro mne vůbec velmi důležité – i v této práci, vlastně nejdůležitější. Je to něco, co tvoří jistotu. Vidím, že je dobré, když se ti lidé, kteří zahradu chtějí vybudovat, na tom sami i podílejí. I když to třeba není tak dokonalé, jako když jim to udělá firma, ale je to jejich vlastní práce. Já jsem vždy pracovala individuálně a neměla na tuto činnost žádnou firmu, pro kterou bych potřebovala najít práci. Aby to byla výsadba pro výsadbu.
Máte v Praze vlastní zahradu?
Ne, ale máme ji na chalupě na Vysočině. S dostatkem aktivit, počínaje chovem včel, pěstováním lnu. Asi je to nějaké poselství. Baví mne přesahy generací. Třeba moje dcera je přirozeným procesem od dětství zapojená do všeho toho konání, a já vždy říkám, že další generace jdou tam, kam je ty předchozí vyzvedly na ramena. Nejšťastnější život má ten, kdo má přesah k věcem z minulosti. Radujeme se z maličkostí, třeba z objevu nějaké knížky v antikvariátu. My jsme vlastně pořád šťastní.
Martina Fialková