Mikoláš Aleš ve své pracovně (cs.wikipedia.org)
Když se před stopadesáti lety v kolébce v Miroticích rozezněl bohatýrský pláč dalšího chlapce, mohli se rodiče Alšovi radovat z krásného klučičího trojlístku.
Mikuláš byl nejmladší a ve svých dvou starších bratrech měl zdatné učitele a nepopiratelné vzory. František, Jan a Mikuláš byli nerozluční. Chodili do stejných škol, nejprve v Miroticích, posléze v Písku. Všichni geniální malíři.
Ke studijním typům lze ale zařadit jen ty dva starší, Mikuláš byl trochu lajdák a rebel, ve školních výsledcích docela zaostával. Nebavilo ho to. Nejraději by pořád jen kreslil. Trochu bohémský otec František Aleš se proto na svého nejmladšího rozčílil a se slovy, „když chceš malovat, budeš tedy malíř, ale pokojů,“ ho poslal na vyučení.
Ale studium bohužel končí všichni tři, za velmi tragických okolností. Nejstarší František umřel v septimě na zápal plic. Prostřední Jan se z jeho smrti nevzpamatoval, na gymnázium se již nevrátil a po několika měsících ukončil svůj devatenáctiletý život sebevraždou. Brzy na to zemřela i jejich maminka a Mikuláš zůstal v podstatě sám. Jeho otec byl totiž odjakživa duše nepokojná, moc si nerozuměli, což se umocnilo jeho dalším, a podle jeho syna příliš rychlým, sňatkem. Macecha Mikoláše moc nemusela, což jemu brzy došlo a z Prahy, kam odešel na AVU, se proto raději domů moc nevracel.
Mikoláš Aleš, Žalov (1880) - luneta z cyklu Vlast ve foyer Národního divadla
Strávil na AVU sedm let, patrně dost rozporuplných, protože jeho venkovskému zemitému naturelu a rebelské povaze atmosféra tehdejší akademie moc nekonvenovala. Navíc se vůbec netajil názorem, že nejvíc se stejně naučil od svého bratra Jana, takže kantoři z AVU ho asi dvakrát nemuseli.
Ale byli tu zajímaví spolužáci a kolem nich další lidé, kteří Alše zajímali, bavili a hodně formovali. Z výtvarníků mu byli bližší Ženíšek, Brožík, Tulka či Schikaneder, mimo výtvarno pak Tyrš, Thomayer či Jirásek a Vrchlický. S nadšením a energií s nimi vedl debaty v hospodě U Bílé kobyly na dnešním Senovážném náměstí, byť sám se nikdy netajil názorem, že se proti nim cítí být nedovzdělaný a bez přehledu.
Často spolu s nimi jezdil i do Suchdola za velkostatkářem Brandejsem, který byl pro mladé umělce velkorysým mecenášem. A přitom pořád využíval studijní prostor na AVU, kam se krátce vrátil i po roční vojně. Až teprve zakázka, právě od Brandejse, jej přiměla zdánlivě nekonečnou dobu studia ukončit. U Brandejse nejen tvořil, ale i dostal zaplaceno, což ho na čas zbavilo finančních problémů. Do toho bohémský život a snaha se výtvarně prosadit.
A pak přišla velká výzva, soutěž na výzdobu vznikajícího Národního divadla. Jak na houpačce, nejprve do toho chtěl jít, pak ne. Mezitím vytvořil slavný obraz setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, ze kterého se stal protivládní výkřik. Reakce na česko rakouské vyrovnání. Poté Brandejs Alše přemluvil a on se svými lunetami do soutěže šel. A spolu s Ženíškem vyhráli. To bylo slávy.
Dostali tolik peněz, že se Mikoláš mohl konečně oženit. Rychle si z Vídně přivezl svou dlouholetou lásku, Marinu, vzali se a ona se stala jeho andělem strážným. Manželství měli opravdu šťastné, vychovali tři děti, rozuměli si.
V umění už to Mikoláš tak spokojené neměl. Po požáru Národního divadla jeho malby znovu nechtěli. On moc neuměl kompromisy, ale na druhou stranu šlo o nespravedlivé rozhodnutí tehdejších radních. Těžce to nesl, rozhádal se s Ženíškem, kterého vinil ze zrady, protože jeho obrazy přijaty byly. Alšova hvězda naopak začala docela hasnout.
Živil se kresbami do novin a časopisů. Ilustracemi knih. Velká zakázka ale nepřicházela. Vytvářel i sgrafita na domy, ale živila ho práce ilustrátora. Kreslil pořád, s fantazií a nadšením, ale křivdu cítil.
Zemřel krátce po šedesátce, unaven a vyčerpán. A nedoceněn. To si myslel on ve své době.
A je to asi pravda i dnes, byť jméno Mikoláše Alše snad není široké veřejnosti úplně neznámé. Třeba jen proto, že většina milovníků historie si naše dávné předky představuje podle toho, jak je mistr Aleš nakreslil. 18. listopadu si připomínáme jeho stopadesáté narozeniny.
JN