Libor Peprný
Potkali jsme se a dali do řeči na prohlídce nedávno otevřeného Clam-Gallasova paláce. Libor Peprný se tam šel podívat nejen ze své vlastní zvědavosti, jak si jeho zaměstnavatel Magistrát hl. m. Prahy s rekonstrukcí poradil, ale i proto, že sem chtěl vzít brzy na prohlídku i „svoje“ děti. Ty, které s ním chodí na procházky po Praze a poznávají ji s pomocí „vepříka Pepříka“, kterého si Libor Peprný vymyslel v rámci svého projektu Peprná Praha.
Zpracovává v něm s vtipem a vynalézavostí různá historická témata a místa, doplňuje na webu třeba i krátkým filmem nebo komiksem či animací, a využívá během procházek, na které chodí děti od školky až po ty „náctileté“ v doprovodu rodičů. A říká o této zájmové aktivitě: „Mne samotného těší, že se přitom něco o Praze dozvím, tím zpracováním si to zapamatuju, najdu si souvislosti. A pak to můžu předat dětem“.
Co v praxi znamená „specialista vzdělávání zaměstnanců Magistrátu hlavního města Prahy“, což máte na vizitce?
Věnuji se přípravě různých kurzů pro zaměstnance, jejich vedení a vyhodnocování. Práce s dospělými mne také baví, i tady můžu uplatnit nějakou kreativitu – svého času jsem například prosadil, že by se zaměstnanci magistrátu měli seznamovat s prací příspěvkových organizací Prahy, aby lépe pochopili, co se kde děje (Zoo Praha, Botanická zahrada, Hvězdárna a Planetárium, Pohřební ústav, Symfonický orchestr FOK, Galerie hl. m. Prahy). Něco podobného dělám i ve své Peprné Praze pro děti, a je to hravější a zajímavější.
Jak jste se k téhle aktivitě dopracoval?
Do svých šesti let jsem bydlel na Václavském náměstí, potom kousek od náměstí Republiky, kde mám stále rodiče. Školku jsem absolvoval v Platýzu, základní školu na „Uhelňáku“. Pokud se o někom řekne, že je Pražák, tak jsem to já. Při vysoké škole jsem chodil hrát s kamarády basket a maminka jednoho z nich byla ředitelkou na základce na Malé Straně. Hledali tam někoho pro počítačový kroužek. Tak jsem to zkusil. Práce s dětmi mě bavila, ale zjistil jsem, že mě nebaví učit je ty počítače. Mnohem lepší bylo, když jsem třeba přinesl noviny a rozebírali jsme, co se kde děje. Rád jsem poslouchal jejich názory. Příští rok jsme z toho se souhlasem ředitelky udělali kulturní kroužek.
Chodili jsme po Karlově mostě, na mostecké věže, na Pražský hrad. Povídali jsme si, a mne to bavilo čím dál víc. Když pak některé děti dělaly zkoušky na víceletá gymnázia a dostal jsem zpětně ohlas, že uspěly ze všeobecného přehledu právě díky mému kroužku, měl jsem radost.
Takže to byl takový „průzkum bojem“, než že byste studoval pedagogiku nebo něco příbuzného.
Jsem vystudovaným ekonomem. Ale práci s dětmi mám tak nějak v krvi. Celou vysokou školu jsem vedl kroužek na škole v Karmelitské a tím jsem se také hodně naučil. Dělal jsem přitom taky nějaké bojovky Prahou pro spolužáky, chodili jsme po různých trasách, ale když jsem začal pracovat, skončilo to. Až to vyřešila náhoda, když mne jedna kamarádka – maminka školkových dětí, oslovila, jestli bych nějakou procházku pro ně a dalších pár dětí nemohl udělat. Padla volba na Anežský klášter, v jehož blízkosti jsem bydlel a mám to tam rád. Hrozně dlouho jsem se připravoval, a snad se to docela povedlo. Procházka byla jen pro pár dětí s kterými přišly asi tři maminky. Bylo to dost práce s ne moc velkým efektem, tak jsem to trochu rozhlásil po okolí a těch dalších vycházek už se účastnilo víc dětí, a tak to začalo. Projekt jsem pojmenoval Peprná Praha a postupně se rozrostl i na webu a Facebooku, i do krátkých animovaných filmů, s kterými mi pomáhá kamarádka.
Líbilo se mi na Facebooku, jak popisujete různá nenadálá překvapení a náhody, které při procházkách s dětmi vznikají. Určitě není nouze ani o nějaké humorné situace.
A to je právě to, co mne baví. V každé dětské skupině se vždy během procházky vytvoří určitá energie, a na tu pak já můžu reagovat. I když třeba opakuji stejnou procházku podruhé nebo potřetí, je to pokaždé jiné. Baví mě reagovat na aktuální poznámky dětí, na které se nelze dopředu připravit.
Vycházky děláte pro děti, ale v doprovodu rodičů. Jak to vlastně probíhá, nemají rodiče snahu do výkladu nebo programu vstupovat?
Já si děti při výkladu vždy zavolám k sobě blíž a rodiče to sledují zpovzdálí. Vědí, že by se měli držet stranou. No, ale občas taky někdy zazlobí. Někteří se třeba zapojují příliš, a když dětem pokládám otázky, mají někteří rodiče tendenci hned odpovídat, což je na jednu stranu veselé, ale pořád jsou to procházky hlavně pro děti.
Vycházky dělám pro děti ze základní školy, ale někdy přijdou i starší, ty, které chodily na vycházky se mnou už dříve, a z toho mám vždy radost. Ale spolupracuji i s Národním divadlem, a tam přicházejí celé třídy.
A co vaše vlastní děti, prošly si ty procházky s vámi?
Mám dva kluky, 15 a 14 let, ale jsem spíš typ rodiče, který nechce do svých dětí promítat vlastní plány. Takže je velice jemně seznamuji s okolím a dávám si pozor, abych to nepřehnal. Možná někdy až moc. Občas se mi od nich dostává hezká zpětná vazba. Jo, tati, to víme od tebe, tohle si pamatujeme, tam jsme přeci s tebou byli. Ale dávám si velký pozor, abych jim Prahu neznechutil, navíc mají své jiné zájmy.
Jednou jsem dělal právě prohlídku v Národním divadle pro gymnazijní třídu, kde byl můj syn. To jsme ale nikomu neřekli, a jak mám rád ty různé vtípky a hrátky, tak jsem se s ním domluvil, aby mi postupně v každé místnosti poslal smsku s popisem některého spolužáka a jeho jménem. A já jsem se pak na ty kluky a holky obracel jejich jménem, a oni žasli, jak to, že je znám. Nakonec jsme to prozradili, ale ten vtípek se nám povedl a mělo to úspěch. A o to jde – možná i ten výklad o základních kamenech Národního divadla jim víc utkví v paměti, když si na prohlídku spojenou s takovým žertíkem vzpomenou.
Vzbudit lásku ke svému městu je pro rodiče určitě těžší, než když se toho ujme někdo jiný, a děti to berou jako zábavu, a ne povinnost jít s maminkou na procházku. Jak vlastně procházky obsazujete? Jde to nabalováním dalších zájemců, kamarádů rodičů těch prvních dětí, nebo někam své nabídky posíláte?
Jde to samospádem. Protože mám normální práci, vycházky mi vyplňují víkendy. Kromě sobotních skupinek mám takto už i pár škol, které se mnou chodí opakovaně, pražských i mimopražských. Školy ale potřebují všední den a na to si beru půlden dovolené. Neděle je pro rodinu.
Kolik dovolené jste na to ochoten obětovat?
No, je mi to doma občas vytýkáno (smích). Ale já jsem rád turistou ve vlastním městě a měl jsem to tak vždycky. Mohl bych třeba jet do jiného města někde v zahraničí, ale Praha toho stále nabízí tolik, co sám ještě neznám. A myslím, že se často za něčím zbytečně ženeme někam daleko a mnozí nedoceňují, co mají doma. To bych chtěl dětem i rodičům ukázat, a těší mne, když se se mnou dostanou na místa, kde nikdy předtím nebyly.
Z čeho se vy sám o Praze učíte, kde hledáte inspiraci?
Mám hodně rád Toulky českou minulostí, jejich rozhlasové zpracování. To je skvělý pramen. A pak mám doma hodně knížek o Praze, převážně dětských. Když si vyberu nějaké téma, tak za ním jdu a hledám. Na internetu, různá videa, ale hledám i lidi, se kterými bych si o tom mohl promluvit. A z toho všeho se pak snažím namíchat nějaký stravitelný pokrm, aby to děti bavilo.
Která procházka/procházky vám samotnému nejvíc utkvěla v paměti?
Třeba Loreta. Ačkoli jsem tehdy neměl ještě čím se prokázat, byli tam k mé skupince velmi vstřícní. Když po nějaké době vypukl covid a já jsem slyšel, že bez příjmů od turistů bojují o přežití, výtěžek jedné z procházek jsem Loretě věnoval. Byl to sice malý počin, ale byl jsem rád, že mohu někomu oplatit dobrý skutek.
A pak procházka věnovaná atentátu na Heydricha. Sám hodně některé věci prožívám a musím si někdy dát i pozor, aby to na mně nebylo vidět. A tohle byl ten případ. Procházka začínala v aule na ČVUT nedaleko kostela, kde se odehrál poslední boj parašutistů. Tam jsem dětem vysvětlil základní pojmy a pustil jim písničku Battle Dress. Pak jsme šli do kostela a do krypty a mluvili o tom, co se tam dělo. A v kryptě jsme si pustili ukázku ze Sequensova filmu Atentát. A to, že jsme byli v tu chvíli na stejném místě, na mne samotného obrovsky zapůsobilo. Doufám, že i do těch dětí se něco z toho vepsalo.
Na vašem webu je také zmínka, že hledáte pomocníky, protože myšlenky a nápady jsou v přesile.
To jsou, už jsem slyšel mockrát: Tak se procházkám věnuj profesionálně. Ale bojím se, že by nastal moment, kdy bych si uvědomil, že to dělám proto, abych zaplatil složenky. A to bych nechtěl. Anebo je to jen moje výmluva, protože se do toho bojím jít. Ale já jsem člověk opatrný, a tak si radši dopřeju ten luxus, že Peprná Praha, kterou jsem si vymyslel, je pro mne zároveň zábava a potěšení. Mám ale hluboký respekt k lidem, kteří učí naše děti na jakémkoli stupni, protože to je takový zápřah! Navíc dnes často učitel nemá v rodičích oporu, a také musí pracovat i s dětmi, které škola vůbec nezajímá – a to bych asi nedal. Jsem rád, že se mohu obklopit dětmi i rodiči, kteří jsou fajn, a které poznávání baví.
Blíží se Vánoce. Co například pro „své“ děti připravujete na předvánoční období?
Procházku za Wolfgangem Amadeem Mozartem, asi nejnáročnější, kterou budu realizovat, protože jsem domluvený i s jednou zpěvačkou a také s varhaníkem. Točit se to bude přirozeně kolem Stavovského divadla. Tak doufám, že všechno klapne a snad se to bude dětem líbit.
A kam byste šel na vánoční procházku sám, nebo se svou rodinou?
Já zažívám sváteční procházky Prahou denně. Ale už teď se těším, až napadne sníh a já půjdu do práce či z práce přes Petřín. Ne po cestě, ale mezi stromy. Ten pocit, že jste v přírodě a na dohled máte centrum – to nejde popsat, to musíte prožít. Anebo se svařákem v ruce. Cestou z práce – samozřejmě.
Martina Fialková