Jiří Králík
Rodák z Kunovic u Uherského Hradiště, mládí prožil ve Veselí nad Moravou, vystudoval VŠE v Praze. To bylo ještě před rokem 1989. Ale i tehdy se daly vidět skvělé filmy ve Filmovém klubu (první založil už v roce 1981), kde byl podle svých slov pečený – vařený, dalo se užívat plnými doušky různé koncerty a divadelní představení.
Po Sametové revoluci vyměnil profesi matematika-analytika za práci kulturního manažera a začal v Uherském Hradišti pořádat i velké celostátní akce – Letní filmovou školu (1991–2007), Projekt 100 (1996–2007). V roce 1998 se podílel na zásadní změně kina Aero v Praze, kde působil jako dramaturg. Má pět dětí, šest vnoučat, stíhá stále ještě hrát fotbal. Odvedl spousty práce na koncepci a organizaci různých kulturních projektů. V posledních deseti letech se věnuje především jednomu rozsáhlému, který sám vymyslel, a který putuje po celé republice. A Jiří – Jura s ním jako hlavní produkční. Jubilejní, desátý ročník putovních výstav UNESCO – památky a osobnosti – zahajuje 29. března poprvé nikoli doma na Moravě, ale v Praze.
Jak tato celoroční série výstav a doprovodných akcí vznikla?
První ročník projektu se konal v roce 2013 při příležitosti 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. To jsem dělal ještě jako náplň své práce, když jsem vedl Dům kultury v Kroměříži. Ale potom jsem potkal Vojtěcha Merunku, předsedu Slovanské unie, která další roky zaštítila už samostatný projekt po stránce ekonomické, grantové. V průběhu let se pak festival Dny slovanské kultury proměnil na celoroční putovní projekt. Chtěli jsme pomocí festivalu vytvořit most mezi severně a jižně žijícími Slovany a ukázat, že si vzájemně rozumíme a máme k sobě kulturně velmi blízko. Každoročně jsme pak vybrali dvě slovanské země, jednu ze severu a jednu z jihu, a zaměřili se na jejich prapodstatu, kulturní dědictví, osobnosti, národní kulturu. Jak se projekt postupně vyvíjel, bylo potřeba změnit i název. Původní Dny slovanské kultury jsme nahradili za přesnější Kulturní dědictví UNESCO a přestali se omezovat na slovanské země. V podstatě jsem stále hlavní autor i dramaturg celého projektu.
Jak se projekt za těch 10 let proměnil?
Po sedmi letech jsme představili všechny slovanské země a zjistili jsme, že český (či slovenský) významný vliv se dá najít de facto všude jinde na světě. Tak jsme se zaměřili i na další země a tamní české menšiny a osobnosti se vztahem k naší zemi.
Postupně jsme zdokonalovali systém prezentace a cíleně jsme se zaměřili na jejich kulturní dědictví, které je i zapsáno na světové seznamy UNESCO. Představovali jsme nejenom rozšířené materiální dědictví, ale i to nemateriální, Paměť světa a také světová výročí UNESCO. Chceme seznámit české publikum s tím, čeho si nejvíc váží jiné národy. Položky UNESCO totiž zásadně a atraktivně prezentují historický a kulturní vývoj dané země.
Důležitá byla i tzv. Česká stopa. A to nejenom skrze české osobnosti působící v zahraničí, ale i zahraniční osobnosti, které mají významné vazby k naší kultuře. Nikola Tesla například studoval v Praze, nejslavnější srbský generál František Zach, který vytvořil plán, jak by mělo vypadat samostatné Srbsko, byl Čech. Vždy rádi vedle velkých osobností, intelektuálů, umělců, zařadíme do výstavy i ty pozapomenuté a méně známé, se silnými vazbami na Česko, které měly nebo mají vliv na utváření kultury dané země. Také i sportovce nebo třeba i cukráře, což byl v případě rakouské výstavy Josef Prousek z Držkové u Jablonce, zakladatel slavných vídeňských cukráren Aida.
Když se výstavy připravují na další rok, znamená to vždy, že do dané země nebo zemí i jedeš?
Ne, spíš opačně. Například v Arménii, kterou jsme dělali před dvěma lety, jsem byl poprvé až po skončení výstav. Byl jsem totiž fascinován tamními památkami UNESCO a chtěl jsem je vidět na vlastní oči. A věřím, že obdobná fascinace nastane i u diváků našich výstav, budou se pak víc zajímat i o památky jiných zemí a třeba je i navštíví. Jinak během příprav projektu sedím doma, hledám informace a cestuji spíš prstem po mapě.
Kdo další se na tak rozsáhlém projektu podílí a jak?
Při přípravě se setkávám s lidmi, kteří v té zemi žili nebo ji dobře znají, jsou to většinou akademici, překladatelé, odborníci, kteří mi mohou poradit nebo pomoci s výběrem osobností i s konečnou podobou textů. Například s částí brazilskou mi letos radí Petr Polakovič, ředitel Muzea vystěhovalectví do Brazílie v Náhlově. S rakouskou a německou či židovskou částí velmi intenzivně pomáhá Gabriela Kalinová z Prahy, historička, průvodkyně, znalkyně průniku všech těchto kultur s naší. Díky ní jsme se s rakouskou výstavou loni poprvé dostali i do zahraničí, na zámek Laxenburg u Vídně. V přípravě a realizaci celého projektu je také spousta dobrovolnické práce. Spolupracuje na tom řada lidí, kteří pomáhají editorsky, různými radami, organizačně, přípravou doprovodných kulturních akcí. Je to možná tak 50 nadšených lidí za rok.
Výstavy si předávají mezi sebou různá města po republice a ty se při přípravě i v průběhu hodně najezdíš. Ale pokud vím, tak nikoli autem, ale hlavně vlakem, takže ekologicky. Dá se tak převézt i výstava?
Dá (směje se), už jsem její panely mnohokrát sám převážel vlakem. Vše váží tak 150 kilo, je to docela náročné. Ale naštěstí se to často daří domluvit s těmi institucemi, a pořadatelé si ji přivezou z předchozího místa sami. Jsou to různé knihovny, kulturní centra a podobně.
Výstavy se většinou střídají po 1–2 měsících, a taky je dobré říct, že jsou uzpůsobené i k venkovnímu využití někde na náměstích. A protože jde teď o čtyři země, a v daném městě se vystavuje vždy jen jedna, je to vlastně čtyřikrát. Letos je to Brazílie, Severní a Střední Německo, Srbsko, Írán a speciální výstava 20 opomíjených česko-německo-židovských osobností.
Tak si myslím, že je to docela logistický oříšek, celé to naplánovat a pak ukočírovat?
To ano, takto je to asi maximum, co zvládnu, jsem totiž u každé instalace a zahájení. Já sám za to nedostávám žádné peníze, dělám to proto, že chci, aby to bylo. Možná se někdy dočkám, že to bude jinak, ale zatím to tak nevypadá (směje se).
Tady narážíme na financování celého projektu.
To máš pravdu. Máme docela smůlu, státní instituce nás celkem ignorují. Ministerstvo kultury i zahraničních věcí, které by měly přirozeně pomáhat, nás dosud nikdy nepodpořily – výjimku tvoří jen Státní fond kultury. Stejně tak i velvyslanectví, která nás také nepovažují za svoji prioritu a mají omezený rozpočet. Ale nejvíce finančně i organizačně nám pomáhají některé kraje a města, což i pro nás je dost důležité pro konečný výběr míst konání projektu.
Co tedy letos uvidíme v Praze?
Praze jsem se v minulosti záměrně vyhýbal. Když velvyslanectví prezentují něco o své zemi, tak to dělají prioritně tady. Proto podle mne má větší smysl nabízet výstavy hlavně do menších měst. Letos však máme desátý, jubilejní ročník a zástupci Židovské obce v Praze projevili velký zájem o spolupráci s naším projektem. Výsledkem byl výběr 20 opomíjených česko-německo-židovských osobností historie projektu. Opět záměrně jsme do výběru nezařadili notoricky známá jména, jako třeba Franz Kafka, ale raději veřejnost seznámíme například s jeho bratrancem, slavným ekonomem Alexandrem, který odešel do Brazílie a mnoho let byl ředitelem Světového měnového fondu.
Slavnostní zahájení této výstavy bude 29. března v Jeruzalémské synagoze. Součástí bude i koncert bosensko-srbského písničkáře Redraga Duronjiće, který skvěle interpretuje starodávné sefardské písně. Výstava bude v Praze čtyři měsíce, pak poputuje do dalších synagog.
Také jsme se spojili s knihovnami v Praze 5, 6 a rozjednána je i Praha 1 na Hradčanech. V nich proběhnou postupně všechny čtyři letošní výstavy a k nim i doprovodné programy, přednášky nebo menší koncerty. První, íránská výstava, začíná 3. dubna v Technické knihovně ČVUT v Praze.
Při tom množství akcí spojených s výstavami se muselo odehrát hodně zajímavých setkání, ale třeba i nečekaných situací. Co takového se ti vybavuje?
Ono se každý rok „něco stane“. To je na tom to zázračné, že v průběhu příprav netuším, co vše se z plánovaných akcí podaří. Skvělá akce byla třeba ve skanzenu na Modré, když jsme vystavovali zároveň Slovensko a Slovinsko. To se vařil guláš, brynzové halušky, vystupovaly tam kapely z Terchové a zasadili jsme slavnou mariborskou Trtu, nejstarší vinnou révu na světě.
A teď, při přípravě srbské výstavy jsem úplně náhodou „vygooglil“ mezinárodně uznávaného fotografa Pavla Surového. Je to sice Srb, ale současně příslušník velmi silné slovenské menšiny kolem Nového Sadu. Spojil jsem se s ním a pokračovalo to velmi rychle, prožil jsem pak úžasný týden mezi tamními Slováky, byl u něj v ateliéru a domluvil i jeho výstavu v rámci letošního projektu. Vlastně mi tento projekt přinesl nového kamaráda.
Ale hlavně bych byl rád, kdyby i naše letošní výstavy a akce přinesly krásné zážitky a poznání všem, kdo na ně přijdou.
Martina Fialková