duben 2023

Martina Balážová – divadlo jako posedlost

Martina Balážová

Martina Balážová

Pochází z Popradu, vystudovala v Prešově, ale zakotvila v Praze, kde pokračovala ve studiu na DAMU, obor herectví se zaměřením na autorskou tvorbu. Při hovoru s ní byste marně hledali jakýkoliv náznak slovenského přízvuku nebo slovakismů.

Sedíme v kanceláři divadelního spolku ArtWay, který spoluzaložila a nyní i vede, a jehož působištěm je od roku 2018 Divadlo Kolowrat. Komorní scéna v nejvyšším patře Kolowratského paláce má svou minulost, ale i budoucnost, která by se měla pojit právě s produkcí ArtWay. A ta je zaměřená na inscenace klasiků a autorskou tvorbu nejen Martiny Balážové, ale i dalších, kdo chtějí dělat divadlo pro všechny generace. O tom, jaké to je, vzít na sebe toto riziko, naplnit prostor diváky, zajistit sobě i kolegům práci a zároveň dostát záměru a nesnižovat laťku, si povídáme v zázemí divadelní kanceláře.

V rohu tu stojí dětská postýlka, vedle psacího stolu i dětská židlička s ohrádkou. Proto se nejdřív ptám: Kdo tady s vámi ještě úřaduje?

Mám dceru, která v červnu oslaví druhé narozeniny. Začala jsem opět pracovat, když měla tři měsíce, a tak se mnou v divadle trávila dost času, dělala mi společnost na schůzkách, poznala kolegy, učila se chodit na jevišti i po schodech divadla. Viděla tady i jednu pohádku, a když jsem hrála večerní představení, několikrát ji hlídala v zázemí rodina či přátelé.

A vy? I vaše dětství se odehrávalo někde v divadle?

Vlastně také, už doma v Popradu jsem navštěvovala divadelní kroužek a dílny s různými slovenskými režiséry. V Prešově jsem studovala slovenský jazyk a literaturu, estetiku a dějiny umění se zaměřením na divadlo. Často jsme se spolužáky navštěvovali Divadlo Alexandra Duchnoviče a po představení jsme chodívali na topinky s černým pivem do klubu, kam chodili i herci a tvůrci, a tam jsme se o divadle bavili. Byla jsem jím posedlá od mala. A to je, myslím, většinou důvod, proč u něj člověk vůbec vydrží.

Ta posedlost vás tedy dovedla i do Prahy?

Nejprve jsem do Prahy přijela na stáž v rámci studia slovanských jazyků a do města jsem se zamilovala. Na divadelním festivalu Akademický Prešov jsem se seznámila s paní profesorkou Pilátovou z pražské DAMU, která na festivalu vedla divadelní dílnu. Setkání s ní na mne zapůsobilo, a tak když jsem v pátém ročníku znovu přijela do Prahy na divadelní stáž, chodila jsem „na čumendu“ i na DAMU. A profesorka Pilátová mne seznámila s Katedrou autorské tvorby a pedagogiky, kde jsem se pak ucházela o přijetí – a vyšlo to.

A jak to bylo s češtinou, kterou tak skvěle mluvíte?

Dlouho jsem mluvila slovensky, ale když jsem začala v České republice hrát, tak na jevišti už byl nárok na profesionální úroveň jazyka a moje slovenština neměla být poznat. Začala jsem mluvit česky i v soukromí, což byl nejlepší trénink.

Na kterých divadelních prknech jste začínala svoji pražskou etapu?

Začala jsem hrát s různými zájezdovými společnostmi, byla jsem členkou několika pražských souborů a v roce 2014 byl založen spolek ArtWay. Zpočátku jsme si na naše projekty pronajímali různé prostory – KD Mlejn, RockCafé a další pražské stagiony. Také jsme působili ve Vršovickém divadle Mana. Hned v prvním roce existence ArtWay jsme vytvořili čtyři inscenace a na dalších se podíleli. Během té doby jsme připravili multižánrový festival s umělci z Polska, Maďarska, Slovenska i Čech, který byl podpořen Visegrádským fondem. Festival ArtWayFest měl široký záběr i do dalších uměleckých oborů – performance, výstavy, koncerty. Ve vršovické Maně jsme uváděli naše inscenace pro školy, s kterými hostujeme po celé České republice a uvádíme je i v Divadle Kolowrat.

Čím se ArtWay liší od dalších malých scén?

Měli jsme vždy ambice být divadlem spíše pro náročnějšího diváka. Proto jsme začali vytvářet autorské inscenace zaměřené do minulosti. První byla Ženská epopej s premiérou v roce 2014, kterou hrajeme stále. Jedná se o monodrama přibližující osobnost Alfonse Muchy a velký prostor zde dáváme i hudbě a vizuálním vjemům. Druhým dramaturgickým směrem jsou představení pro školy, pro starší žáky a středoškolské studenty. Ale jsou to vlastně táž představení, která nabízíme i dospělému divákovi večer. Naše vlastní adaptace klasických her zahrnují např. Gogola (Ženitba), Shakespeara (Macbeth), Čapka (Věc Makropulos).

Další naše umělecké směřování cílí na Francii. Již v roce 2018 jsme představili tento záměr a plán naší tvorby v Divadle Kolowrat. Francouzsky zaměřené divadlo, na rozdíl od tvorby anglické či německé, v Praze není, a Francouzi mají například skvělé komorní hry. Ale jejich inscenování je finančně náročné. Autorská práva jsou drahá, vše musí jít přes agentury, nemůžete jednat přímo s autorem. Proto je naše cesta zatím autorská, což můžeme uvést právě na příkladu Ženské epopeje. Mucha ovlivnil Francii a Francie jeho. Francouzka Sarah Bernhardtová byla jednou z jeho osudových žen. Hru uvádíme i s francouzskými titulky, protože v Praze žije i dost rodilých Francouzů. A podobně je to i s další naší autorskou inscenací, Bujón pro Chopina.

Co vás dovedlo na toto krásné místo, do Divadla Kolowrat naproti Stavovskému divadlu?

Poprvé jsem sem vstoupila jako herečka s představením Nemilovaná a do prostoru divadla jsem se hned zamilovala. Když koncem roku 2017 skončil tehdejší ředitel, byla mi nabídnuta možnost divadlo produkčně vést. V té době provoz částečně podporovala rodina Kolowrat-Krakowských. Pak ale přišla epidemie covidu a s ní související lockdown, který divadlo uzavřel. Teprve od září 2022 jsem tedy mohla začít uskutečňovat produkční a umělecké plány. Spolek má divadlo v nájmu. Svá absolventská představení tu uvádějí také studenti Vyšší odborné školy herecké a hraje tu ještě Staromódní divadlo, které založila Zuzana Geislerová.

Z čeho ArtWay v Divadle Kolowrat žije?

Na provoz si vyděláváme sami, kromě pražských představení i těmi zájezdovými po republice. Tady fungujeme tak, že pro každé představení si herci sami staví kulisy a po skončení jdeme uklízet scénu. Staráme se i o garderobu včetně praní. A to je v dnešní době fascinující. Spolupracujeme s jediným technikem – zvukař a osvětlovač v jedné osobě. A také jsou tu donátoři, kteří pro nás dělají práci zadarmo. A také sponzoři, dlouhodobě jsou nám věrní a my jim velmi děkujeme. Naše představení podporuje také Státní fond kultury, MČ Praha 1 a Nadace Život umělce a další nadace.

Soubor je výjimečný tím, že všichni herci jsou vstřícní a nadšení pro věc. Proto není problém říct: zůstaňte po představení a pojďme si s diváky ještě popovídat. Hráli jsme Čapkovu Věc Makropulos přesně 100 let od jejího prvního uvedení a pozvali pak diváky na skleničku a osobní setkání. Bylo to moc pěkné.

Zmínila jste, že se dělíte o scénu se studenty Vyšší odborné školy herecké. Máte tedy přehled o tom, jaké zajímavé nové herecké tváře z ní vycházejí. Využíváte toho?

U nás v ArtWay hrají herci jak z DAMU, tak z VOŠH, ale i z Pražské konzervatoře. Je nás celkem asi třicet, mezi 20 až 60 lety, z toho jsou čtyři ještě studující. Na zájezdy jezdí spíš ta mladší generace. Když to shrnu, koho potřebujeme v našem souboru, tak to je nadšený a akční herec. A naštěstí takové máme. Možná je to i důvod, proč představení dokážou oslovit i to školní publikum.

Na repertoáru máte ale převážně klasiku. Daří se jí studenty zaujmout?

Myslím, že ano. Hrajeme například Mac- betha v jevištní úpravě Josefa Kačmarčíka pro 5 osob. Jeden herec hraje dvě, někdy i tři nebo více rolí. Ale naše úpravy nikdy nejdou proti textu, vždy se snažíme ctít autora a respektovat příběh. Většina klasických her je silná v příběhu, a také má co říct současníkům. My v ArtWay nevymýšlíme žádné experimentální režie, a přesto i v tom zhutnění současné vyznění inscenací vynikne.

Orientuje se v tom divák, třeba i méně poučený?

Orientuje. Děti nenudíme, jdou s příběhem a je to na nich vidět. Představení děláme pro žáky od 6. někdy už od 5. třídy. V našem komorním prostoru dohlédneme na oči diváků, jestli s námi hovoří. Takový kontakt ve velkém divadle není možný. Proto uvažujeme i o besedách, které chceme nabídnout školám po představení. Pro pedagogy připravujeme i edukační materiály, které rozvíjejí možnost následné diskuse se studenty ve třídách.

A co dospělí diváci na večerních představeních? Vyhovují jim vaše inscenace a nevyhledávají spíš notoricky známé tváře, které znají z televizní obrazovky a z filmu? Ty v mnoha menších souborech, jako je ten váš, chybí.

Pro nás to není zas až takový problém. Soubory, jako jsme my, si ale svým zaměřením a kvalitou mohou vytvořit vlastní publikum, které na ně chodí opakovaně, a „své“ herce si mohou diváci najít i u nás. A o to se my nyní snažíme, protože náš soubor nepůsobí v Divadle Kolowrat dlouho. Co nás ale znejisťuje více, to je změna diváckého chování po covidu. Zatímco dřív si lidé kupovali vstupenky dopředu, dnes se rozhodují na poslední chvíli. Na našem webu je sice možné si vstupenku rezervovat, ale to nám nedává jistotu, zda nakonec dorazí.

Ale když už dorazí, přála bych si, aby divák odcházel z našich představení spokojený, minimálně tak, jako jsme my spokojeni, že můžeme tvořit a hrát v krásném podkrovním prostoru paláce Kolowrat.

Martina Fialková