Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně do 16. 7. 2023
Socha vysokého muže s paletou v ruce zdobí vltavské nábřeží u Rudolfina. Možná mnohým kolemjdoucím jméno Josef Mánes už tolik neříká. Jmenuje se po něm ale i most, na jehož úpatí pomník stojí, a dokonce i výstavní síň a s ní i celá budova nedaleko Národního divadla. Proč tolik slávy?
Někdo si vzpomene alespoň na známé kalendárium Staroměstského orloje, které je snad nejpopulárnějším Mánesovým dílem. A co dál? Právě v těchto dnech stačí po Mánesově mostě přejít Vltavu a vstoupit do Valdštejnské jízdárny. Národní galerie tu připravila reprezentativní výběr z jeho obsáhlé tvorby. Představuje tak současným pohledem jednu z nejvýznamnějších osobností českého umění 19. století, která je svým dílem stále schopna promlouvat i k dnešku.
Mistrné portréty i akty, barevně podmanivé krajiny, ztepilé postavy slovanských předků v prostém oděvu v ilustraci i malbě, fantastické ornamenty na ozdobných předmětech či na sokolském praporu. Jak Mánesova tvorba utvářela dobu romantismu, národní uvědomění, do jaké míry se malíř stal národním symbolem a jak se komunistům podařilo později jej zprofanovat? Je jeho dílo srovnatelné s tvorbou současníků v Evropě? Na všechny tyto otázky výstava hledá a částečně i nachází odpověď. Umělce, který spolu se současníky Bedřichem Smetanou, Boženou Němcovou, Janem Nerudou, Karlem Jaromírem Erbenem a dalšími položil základy moderní, sebevědomé české umělecké tvorbě, srovnatelné s tehdejší evropskou špičkou, představuje z mnoha úhlů. Jako člověka vědomého si svých kvalit, přesto stále hledajícího a k sobě kritického, velkého vlastence, bytostného romantika, ale i umělce předjímajícího budoucí vývoj. Společenskou bytost i člověka strádajícího duševní nemocí.
Lidé sní za noci, já sním za dne
Cesta Josefa Mánesa na vrchol byla zdánlivě snadná. Narodil se v domku v Kozí ulici na Starém Městě pražském. Synek ze známé malířské rodiny, kde mezi dalšími dvěma sourozenci projevil největší talent. Školil se pod přísnou otcovou a strýcovou rukou – otec vyučoval krajinomalbu na Pražské umělecké akademii, strýc byl jejím dočasným ředitelem. Stálé vyrovnávání se s bratrem Quidem, také skvělým malířem, i talentovanou sestrou Amálií, která později vedla celou mánesovskou domácnost a k tomu i výtvarnou školu pro dívky, kdy školné bylo podstatným rodinným příjmem, nebylo jistě snadné. Mánesovi později společně žili v domě U Obecního dvora.
Josef Mánes, V létě (Červené paraplíčko), 1855, soukromá sbírka
Obklopen od mala krásou, malířskými stojany, barvami i plátny, získal brzy sebejistotu uměleckého projevu. Studia dovršil třemi roky v tehdejší Mekkce výtvarníků, v Mnichově. Pobýval tu do roku 1847 bez finanční pomoci rodiny. Zde dokončil Setkání Petrarky s Laurou, jedno ze stěžejních pláten výstavy. Bouřlivější stránka jeho povahy se projevila v revolučním roce 1848, kdy byl přímým účastníkem bojů za národní sebeurčení na barikádách v Praze. Ten rok mu přinesl nejen známost ve vlasteneckých kruzích, členství v uměleckých spolcích, ale také vzplanutí nerovné lásky. Vztah se služebnou Františkou, která čekala s Mánesem dítě, Josefovi rodina striktně rozmluvila a Františka musela od Mánesů odejít. Josef se se situací dlouho těžce vyrovnával.
Josef Mánes, Soumrak, 1852
Mé srdce je skrz na skrz plné ran
Z osobní krize mu pomáhala hlavně práce, naštěstí jí měl díky své angažovanosti ve vlasteneckých kruzích stále dost. Rozptyloval se i uměleckými cestami – do Drážďan a Lipska, do Vídně, kde jej nadchl obraz Francouze Eugena Delacroixe. Do Paříže se však nedostal. Z cesty na Slovensko přivezl velký soubor studií tamních krojů. Klid v nemocné duši přinášely i časté pobyty u přítele hraběte Sylva Tarrouccy na zámku Čechy pod Kosířem. Zde také vznikly cenné portréty hraběcí rodiny a další vynikající práce, jako je něžný obraz Ukolébavka, Líbánky na Hané a další. V té době také získává prestižní zakázku na výzdobu Staroměstského orloje, a vzniká proslulá deska – Kalendarium – se zvěrokruhem a dvanácti vyobrazeními slovanského roku v přírodě. Ve vrcholných padesátých a šedesátých letech vznikají známé graciézní akty Jitro a Večer (1857) s podmanivou atmosférou, které jsou prvními akty v novodobé české tvorbě. Přesvědčivostí a křehkou krásou okouzlí i Švadlenka, zobrazující plačící dívku. Tajuplná a nádherná Josefina (1855) je erotický portrét mladé ženy, od kterého se Mánes až do své smrti neodloučil, a kterým vzdává hold ideálu ženské krásy a italským malířům renesance.
Josef Mánes, Kalendářní deska pražského orloje 1865–1866, Muzeum hlavního města Prahy
Maximum možného je obsaženo v Mánesově dílku s názvem Červené paraplíčko. Na malé ploše mistrně zvládnutá atmosféra před bouřkou, kdy dvojice nevnímající čas, se chrání červeným slunečníkem, ale Slunce už zmizelo za černými mraky. Jen poslední paprsky nasvěcují zrající obilné pole a bouřka už je na spadnutí. Portrétuje další české šlechtice i členy pražské společnosti, plátna vynikají schopností psychologického vystižení portrétované osobnosti. Maluje českou krajinu – soutok Labe s Vltavou, Krkonoše. Spolupracuje se Sokolem, pro který navrhuje prapory a další insignie, a také sokolský kroj. Je slavným mužem, od mládí oblíbeným ve společnosti, milovníkem humoru a sebeironie, který se však stále častěji potýká s neléčenou duševní chorobou Ta ho v posledních letech života uvádí do stavů letargie. Z vytoužené cesty do Itálie jej odváží sestra Amálie zhrouceného. O pár let později teprve jedenapadesátiletý Josef Mánes umírá. Až posmrtně vychází Rukopis zelenohorský s jeho ilustracemi, kterými – po důkladném studiu středověkého oděvu – stvořil archetypy nejstarších Čechů.
Josef Mánes, Prapor zpěváckého spolku Říp v Roudnici nad Labem, 1863–1864
Zneužitá ikona aneb Život po životě
Současná výstava není koncipována chronologicky, ale po tematických oddílech. Zahrnuje i umělcovy dopisy a jiné rodinné dokumenty. Přináší také informace o novém výzkumu jeho díla. Pro malé návštěvníky je tu stezka s možností vytvářet vlastní díla inspirovaná těmi Mánesovými. Výstava rozsahem i hloubkou snad částečně splácí dlouholetý dluh. Vždyť poslední samostatná přehlídka Mánesovy tvorby se konala v roce 1971. To u takto významného umělce znamená jediné, a to, že vztah k němu není vyjasněný. Nejprve se stal ikonou tzv. generace Národního divadla, koncem 19. století si jeho jméno zvolil spolek sdružující umělce, kteří se obraceli k novým výtvarným směrům, ale ve 20. století se mánesovský mýtus proměnil až k ideologizaci umělce v rámci socialistického realismu. Podaří se jej aktuální výstavou rozptýlit?
Pomohou i komentované prohlídky, přednášky i speciální akce jako výtvarné plenéry, čtení z dopisů Josefa Mánesa či procházky Prahou po Mánesových stopách.
Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně do 16. 7. 2023
Martina Fialková