Hlavní budova Českého rozhlasu v Praze ve Vinohradské třídě
Často se o tom diskutuje. Že tahle země není pro starý. Vlastně už Lennon hlásal, že se nemá věřit nikomu, komu je nad třicet. Něco takového se neděje jen lidem, ale i médiím či institucím.
Stane se, že doma opatrujete DVD, kazetu, ale najednou si ji nemáte na čem přehrát. Že zálohujete texty na flash disku, který ale nový počítač neumí otevřít. Pro některé z nás je to důvod k depresi, pro jiné k frenetickému nadšení nad technickým rozvojem.
Ideální je, když nastane určitá symbióza. Podobná, jakou vidím třeba u rozhlasu.
Vlastně ani nevím, zda mluvit o historickém výročí nebo o kulatých narozeninách. Stovka je určitě kulaté číslo, významné jubileum. U lidí navíc obdivná kuriozita.
U instituce nejlepší věk…? Jak u které, samozřejmě. U některých úřadů bychom se jistě podivovali, kdyby ve své stovce ještě sloužily původnímu účelu. U rozhlasu je kupodivu sto let jen začátek, jak praví výroční slogan. Něco na tom je. Z hlediska věčnosti sto let nic neznamená. Takové historické mrknutí.
Začátky ve stanu kdesi ve Kbelích. Vysílání radiojournálu přímým přenosem. Všechno postavené hlavně na nadšení a energii průkopníků. Později se začala technika zlepšovat a zázemí zvětšovat. První zlom možná nastal v okamžiku, kdy se z rádia stal rozhlas. Na základě lidového hlasování. Světové rádio se transformovalo v ryze českou odnož. Rozhlas jako jediný umí rozhlásit všechny informace včas a rychle. Vlastně jde o světový unikát. Všude mají rádio, u nás je rozhlas. Přestěhovaný na Vinohrady. Rozesetý ve studiích po celé republice.
V historických okamžicích moderních dějin se bojovalo právě o rozhlas, o svobodu šířit informace. Zajímavý jev, že v minulém století se dějiny často lámaly před budovou Rozhlasu. Zřetelné je to zejména při jakékoliv formě okupace. Jednou je prostě rozhlas české důvěryhodné médium, tak si ho ubráníme, navzdory všem.
Technické i společenské požadavky se měnily raketovým tempem. Schopnost adaptace umožnila rozhlasu, že neskončil jako historická relikvie. Některé stanice se přejmenovaly, jiné vznikaly bok po boku s rychle běžící dobou.
Ač se jednu chvíli zdálo, že nová doba relativně pomalé médium spolkne, opak se stal pravdou. V květnu slaví stovku v plné síle. Důležité je, aby se rozhlas držel tempa doby. K tomu účelu je třeba přizpůsobivost, modernizace, respekt k nově vznikajícím mantinelům. A vytrvalost. Pomoci může i známka určité serióznosti.
Ale přehnaná vážnost může samozřejmě i škodit. Doba přeje zábavnosti a uvolnění, moc důstojnosti by mohlo být na závadu. Stěžejní je tedy vyváženost.
Proto navzdory všem rozličným aplikacím, sociálním sítím čí různým verzím spotify Český rozhlas žije a může velkolepě oslavit stovku.
Samozřejmě je tu verze z počátku textu, že tahle země není pro starý a stěžejní je kult mládí. To je beze sporu fakt.
Když se k tomu ale postavíme jako rozhlas, lze s hrdostí konstatovat, že stovka je opravdu jen začátek. A věk jenom číslo. Zejména v měsíci lásky, kdy slavíme sto let rozhlasového vysílání, je to dost výrazné poselství. Nejen pro rádio, ale i pro nás, pro lidi. Nejen ty stárnoucí.
Jitka Neradová