Radovan Auer
Tvrdí, že by se nic nestalo, kdyby u nás nevycházelo 14 tisíc nových titulů ročně, ale třeba jen 10 tisíc. Říká, že stejně se v tom nikdo nevyzná, a nikdo není schopen přečíst víc než 50-60 knížek do roka.
Jako ředitel největšího knižního veletrhu v Česku, mezinárodního Světa knihy, působí už od roku 2017. A za tu dobu proměnil jeho charakter z klasického veletrhu do velké kulturní akce. Ve světě knih by se tedy vyznat mohl, říkám si. A společně uvažujeme, co je to za současný český fenomén, když ve zdejší literatuře výrazně dominují autorky – ženy. Ale od začátku…
Vím o vás, že jste do Prahy přišel z Plzně. Nebo jste Pražák a do tehdejšího hlavního města evropské kultury jste si jen odskočil?
Ne, historicky jsem z Moravy, ze Šumperka. Dlouhodobě jsem ale působil v kulturní sféře v Praze a v roce 2014 mi bylo nabídnuto, abych se podílel na projektu Plzeň – evropské hlavní město kultury. Tak jsem se na dva roky přestěhoval do Plzně a tam jsem měl na starosti marketing celého projektu.
Nevyčítali vám Plzeňáci, že tu práci nedělal někdo od nich?
Byli někteří, kterým to trošku vadilo. Ale projekt se chystal téměř osm let a nejprve ho připravovali Plzeňáci. V určitém okamžiku pochopili, že to není lokální záležitost, ale vlastně celorepubliková až mezinárodní, a to dosti složitá. Pak se stala ještě ta komická záležitost, že do vedení projektu přišel šéf z Ostravy, která předtím s Plzní o tento titul soupeřila. Nakonec jsme tam byli taková všehochuť z celé republiky, a dokonce i ze zahraničí.
Nemělo by být podstatné spíš to, že Plzeň skutečně zabodovala, a že to městu i hodně přineslo?
Určitě to byl projekt, na kterém bylo zřejmé, jak kultura může městu pomoci. To jsem právě řešil ve své roli v marketingu, a bylo zajímavé to sledovat. Například v turistické návštěvnosti znamenal asi čtyřicetiprocentní nárůst a ekonomicky městu přinesl doslova miliardy.
O tom, kolik kultura přináší ekonomice, by se mělo mluvit i psát mnohem víc. Možná by pak nebyla takovou popelkou. Z čeho vy jste v Plzni měl největší radost?
Z toho, jak se podařilo zapojit i část veřejnosti, která se o kulturu běžně nezajímá. Zlepšení byla vidět v širokém smyslu, lidé se naučili více setkávat s cizinci, přijímat různé podněty. Také se ohromně zlepšila činnost úřadů státní a veřejné správy. Obrovský přínos projektu je právě kontakt se zahraničím, a v Plzni je dodnes cítit, že se změnil přístup a jednání úřadů, které k tomu byly nutné.
Předpokládám, že podobný účinek mají všechny velké akce zaměřené na kulturu, takže i mezinárodní veletrh Svět knihy. Jak se vlastně stalo, že jste přešel právě sem?
Odjakživa čtu ve velkém, ale předtím jsem se v Praze skoro 20 let pohyboval kolem filmu a jeho distribuce. Když jsem se vrátil z Plzně, nechtělo se mi už uzavírat se do stejného, poměrně malého okruhu lidí. Chtěl jsem dělat nějakou manažerskou práci v kultuře a našel jsem docela běžný inzerát, že se hledá člověk na pozici ředitele Světa knihy. Přihlásil jsem se, a vybrali mne. Moje vize byla posunout jej od veletrhu více směrem k festivalu, aby to byla spíš akce kulturní než veletržní.
Jak byste ten rozdíl mezi veletrhem a festivalem popsal?
Na veletrhu se především knihy prodávají a navazují se obchodní kontakty, i když v Praze to je v malém rozsahu oproti těm největším veletrhům, jako je třeba ten ve Frankfurtu. A festival jako kulturní akce znamená, že lidé tam přicházejí primárně za zábavou, nejen si nakoupit knížky. Je ověřeno, že ty dvě funkce se propojují a doplňují. I prodejci už vědí, že když se na takové akci lidé cítí dobře, zůstanou tam i delší dobu a oni prodají i víc knížek. Opravdu to krásně funguje.
Různé doprovodné akce pro čtenáře, autogramiády, soutěže se na Světu knihy konaly už dříve, takže vy kladete důraz na to, aby jich bylo ještě víc?
Spíš se snažíme, aby měly nějakou sjednocující myšlenku, hlavu – patu, téma. Jednu z prvních věcí, kterou jsem udělal, bylo, že jsem najal dramaturga, Guillaume Basseta, což je Francouz žijící v Čechách, a spolu se hodně věnujeme té festivalové části. Doposud se na Světu knihy, jako na většině veletrhů, nakladatelé snažili představovat novinky. Nemusíme ale za každou cenu křtít novinky, kterých je tolik, že se v tom stejně nikdo neorientuje. Klidně se vracíme i ke starším knížkám.
Veletrh už déle neprobíhá v původním prostředí obou křídel paláce, jak bylo tradicí před lety, ale ve venkovních, provizorních halách. Jak to bude letos?
Část našich vystavovatelů už dlouhé roky volala po tom, aby se veletrh přestěhoval do Letňan, kde má výstaviště přece jen lepší parametry. My ostatní je přesvědčujeme, že holešovické Výstaviště má určitého genia loci. Ale paradoxně, po tom nejprovizornějším loňském ročníku, kdy jsme museli stavět ty provizorní haly, už nikdo do Letňan nechce, a všem se tento koncept líbí. Takže letos už vystavovatelé budou v zrekonstruovaných Křižíkových pavilonech, které nabízejí stejný komfort jako Letňany, a ostatní kulturní program bude v postavených stanech. Zase novinka.
Dříve býval Svět knihy vždy zaměřen na nějakou konkrétní zemi a její literaturu. To ale letos, jak jsem si všimla, není. Proč?
My se k tomu vrátíme, ale předchozí dva ročníky se tu představovala nejdříve Francie a pak Itálie. A to jsou tak silné literatury, a veletrh byl tím směrem tolik ovlivněn, že jsme si řekli, že se letos zaměříme na menší literatury a autory, kteří jsou tak říkajíc „všude zdejší“. Proto jsme si zvolili téma Autoři bez hranic. Protože na takové by se v systému jednotlivých zemí nikdy nedostalo. A když nám došlo, že slovo hranice má kromě geografického významu ještě mnoho dalších výkladů, třeba hranice žánrové, genderové, hranice mezi literaturou a jinými druhy umění atd., líbilo se nám to velmi.
Budou představeni také čeští spisovatelé žijící v zahraničí?
Jistě, budou. Například Jan Faktor žijící v Německu, byl součástí zdejší disidentské scény. Nyní už je ale vnímán ryze jako německý spisovatel, píše v němčině, byl nominován na Německou knižní cenu. Žije ale v obou kulturách, krásně vzpomíná na české hospody, a když ho potkáte, vnímáte jeho ryzí pražskou češtinu. Zajímavým hostem bude Jindřich Mann, také žijící v Německu, fakticky Čech, který ale patří zároveň do slavné rodiny Mannů a zároveň také Aškenázyů.
A nějaký zvláštní „tahák“ pro návštěvníky?
Máme. Nejspíš jím bude nová kniha Aleny Mornštajnové. A opět se zaměřujeme i na podporu Ukrajiny. Na veletrh přijede velmi známý ukrajinský spisovatel mladší generace Serhij Žadan, který se aktivně účastnil války už v roce 2014, kde byl i zraněn. Ted’ se výrazně věnuje pomoci Charkovu. Vyjde mu tady nová knížka, ale on nejen píše, ale má i svou skupinu, která je na Ukrajině velmi známá a oblíbená, a bude zde mít koncert. My máme výhodu, že díky sponzorovi můžeme veškeré vybrané prostředky z tohoto koncertu věnovat na pomoc pro Charkov, kterou on zprostředkuje.
V nedávné době vyvstaly s příchodem čteček velké obavy, že lidé přestanou číst tištěné knihy. Jak ten trend pokračuje?
Dá se říct, že se úplně zastavil. Je už také doloženo, že lidé, kteří rádi čtou, mají rádi skutečné knížky. U nás tvoří e-knihy asi 4-5 % trhu, v Anglii, USA to není o moc víc, jen asi 7 %. Ale naopak audioknihy jdou nahoru, ukazuje se, že to je velmi praktický způsob „čtení“ pro mnoho lidí.
Nabízí se otázka, jestli stíháte při vší té práci sám ještě číst?
Snažím se číst hodně, stále mne to baví a teď, když s knížkami pracuji, tak asi ještě víc. Ale stal se ze mne špatný čtenář. Dřív dokud jsem četl knihu, tak jsem ji neodložil. Zatímco teď, jak přichází tolik podnětů, mám rozečteno vždy několik knih najednou a přeskakuji. A ještě k tomu jsem se naučil poslouchat i audioknihy. Mám obecně rád literaturu faktu. To, co je napsáno podle skutečných příběhů nebo událostí. Jako třeba loňský největší tahák Světa knihy, Bílá voda od Kateřiny Tučkové, to je to, co mne baví. Rád si pak dohledávám i souvislosti.
Ten, komu procházejí knihy rukama z povolání, většinou cenu řešit nemusí, ale běžný čtenář v dnešní situaci už ano.
Máte pravdu, ceny knih šly nahoru, z těch obvyklých 300 ještě donedávna třeba až na 600 korun, a to už je pro mnohé problém. Projevilo se to už loni, kdy se více kupovaly knihy z dřívější produkce, protože byly ještě levnější než novinky. Ale lidi se začínají soustřeďovat na různé nové typy on-line antikvariátů, kde i ty novinky mohou sehnat o dost levněji.
Máte na veletrhu také nějakou antikvariátní sekci?
Měli jsme dlouhá léta zastoupené klasické antikvariáty, říkali jsme tomu Antikvární míle. Letos sice nebude, ale budou se prezentovat právě tyto nově vznikající on-line služby. Já sám je také využívám, třeba když zjistím, že mi u nějaké série knih, protože je hodně půjčuji, chybí díl.
Nemyslíte, že se nám bude stýskat po těch vjemech, kdy člověk přijde do malého antikvariátu, kde se trochu zastavil čas, prohlíží si tam různé krásné knížky i staré pohlednice, je tam cítit ta typická antikvární vůně. Tyhle malé teď zanikají.
Podobně jako malí knihkupci. Nezávislí knihkupci také zavírají a ustupují velkým obchodním centrům nebo řetězcům. Ale je tu cesta. Musí k prodeji knih přidat nějakou další hodnotu, skloubit s kavárnou či prodejem něčeho příbuzného, pořádat akce a nabídnout kulturní program – třeba jako to dělají právě tady v Božské lahvici, kde právě sedíme. I my na veletrhu letos vymýšlíme akci s názvem Podporuj svého knihkupce, protože aby knihkupectví nezanikala, tak je zkrátka potřeba občas si tam dojít něco koupit. Někdo by mohl říci, že knihkupectví a náš Svět knihy jsou vlastně konkurence, ale já chci, abychom táhli za jeden provaz.
Martina Fialková