Portheimka – Mramorový sál (foto Jiří Sládeček)
Občas se stane, že objekt, ve kterém se koná výstava, je zároveň sám o sobě jejím exponátem. Tak je tomu i v případě nedávno zahájené výstavy ve smíchovském letohrádku Portheimka, postaveném podle návrhu jednoho z nejvýznamnějších stavitelů své doby, Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Tento malý klenot vrcholného baroka je úzce spjat nejen s historií rozvoje Smíchova, ale především s obdobím úžasného architektonického vývoje barokní Prahy.
Záměrem autora výstavy Pavla Fabiniho bylo ukázat příběh letohrádku na pozadí dobových společenských i kulturních změn. Čtivě a vkusně zpracované informační panely se zajímavým obrazovým materiálem doplňuje i množství uměleckých předmětů a dalších dobových exponátů s úzkým vztahem k době vzniku i další historie letohrádku, ale také Prahy. Dnes jej má opět ve správě městská část Praha 5. Obrazy a další předměty vyprávějí spolu se samotnou Portheimkou, jejími freskami a barokní výzdobou i přilehlým parkem o dobách míru i války, o poslání stavby, která vždy měla svým majitelům přinášet radost, chvíle odpočinku i zábavy. Tak je tomu ostatně i dnes, kdy je v dolní části letohrádku příjemná kavárna orientovaná do parku. Kdysi býval zahradou letohrádku, a i dnes je tu tak trochu možné zastavit čas a vychutnat si kouzlo zdejšího genia loci.
Dientzenhoferové
Po skončení třicetileté války nastala v pobořených Čechách i jinde v Evropě éra obnovy a zavládl čilý stavební ruch. Potřeby šlechty i církve měli uspokojit stavebníci i řemeslníci, kteří tehdy do Čech byli povoláváni nebo sami přicházeli především z Itálie nebo Německa. Takto hledalo práci i šest bratrů Dientzenhoferových z podhůří Alp. V Praze nakonec zůstal jen jeden Kryštof (1655–1722), který jí spolu se synem Kiliánem Ignácem (1689–1751) později vtiskl jedinečnou barokní tvář. Dientzenhoferové si cenili práce italských, zejména římských mistrů, na něž navazovali. Kryštofovým dílem je také řada kostelů, kaplí a dalších staveb v západních Čechách. Jeho syn Kilián Ignác absolvoval sedmiletou tovaryšskou cestu po Evropě, včetně Říma a Vídně, aby u tamních stavitelů načerpal další poznatky. V Praze pak s otcem pracoval na vrcholných stavbách kostela sv. Markéty v Břevnově a kostela sv. Mikuláše na Malé Straně. Obě jsou typické dynamickým stylem a půdorysem průniku dvou oválů. Kilián postupně přebíral rodinnou firmu a po otcově smrti obě významné stavby dokončil. Již samostatně postavil druhý kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, budovu Invalidovny v Karlíně a mnoho dalších staveb. Stal se respektovanou osobností, pracoval převážně na zakázkách šlechty a církevních institucí, zejména řádu benediktinů, jezuitů a křižovníků s červenou hvězdou. Jeho stavby se vyznačují složitou kompozicí, kdy divák vnímá proměny tvarů i prostoru, který působí, jako by se při procházení také pohyboval.
Barokní letohrádky
První samostatnou stavbou Kiliána Ignáce Dientzenhofera byl Michnův letohrádek na Novém Městě (dnes zvaný Amerika, sídlo Muzea Antonína Dvořáka). Tato zakázka hraběte Michny nese stopy Ignácova vídeňského pobytu. Zdobí ji sochy Matyáše Brauna a stala se zřejmě východiskem k podobě vlastního letohrádku na Smíchově budoucí Portheimky.
V době, kdy již byl Kilián uznávaným a vytíženým stavitelem, otcem velké rodiny, rozhodl se vybudovat si letní sídlo za městem. Stavba měla splňovat i potřeby reprezentace ve vyšších kruzích. Pozemek našel v roce 1722 na přívětivém Smíchově s množstvím zahrad, vinic, hospůdek i šlechtických usedlostí. Během sedmi let zde vystavěl barokní letohrádek, dnes známý jako Portheimka. Mezi pozoruhodné exponáty výstavy patří i smíchovská pozemková kniha, kde je koupě pozemku zaznamenána německým kurentem nebo dobové rytiny – portrét samotného stavitele, či pohled na kostel sv. Karla Boromejského v Resslově ulici, známý jako poslední úkryt parašutistů v době heydrichiády, jehož spoluautorem je rovněž Kilián Ignác Dientzenhofer.
Obdivovat lze i centrálně umístěný Mramorový sál, vyzdobený freskami Václava Vavřince Reinera, Kiliánova blízkého přítele, kmotra jeho dětí a dlouholetého spolupracovníka. Tančí tu nad námi antičtí bohové a fauni na oslavě boha Pana. Z oken sálu pak je výhled na dnešní park, který býval barokní zahradou s jezírkem.
Nejen dvorním stavitelem
Dientzenhofer se stal nejžádanějším stavitelem v království. Byl městským stavitelem Malé Strany a od roku 1730 působil ve službách císařského dvora jako dvorní stavitel. Plnil jedno zadání za druhým. Podle jeho plánů byly barokizovány zahrady Pražského hradu, opraven Španělský sál, na císařských panstvích stavěl kostely, fary i hospodářské budovy, v Praze Invalidovnu. Pro velké množství zakázek se mu však nedostala příležitost k další monumentální stavbě. Obdivujeme rozsah jeho práce, kterou zde dokumentují plány a návrhy.
Jedním z významných témat výstavy je také doba vlády Marie Terezie, která byla v roce 1743 Praze korunována českou královnou. Korunovaci umožnilo vítězství jejích vojsk v roce 1741, spojené s legendou nalezení kříže zarostlého ve stromě. Z nařízení Marie Terezie na místě nálezu byla podle Dientzenhoferových plánů postavena kaple Nalezení sv. kříže.
Druhá část výstavy v přízemí letohrádku se pak věnuje bohaté historii Portheimky po Dientzenhoferovi. Stavba nejprve přešla do majetku rodu Buquoyů, kteří ji zvelebili a rozšířili, prostřednictvím inventáře můžeme nahlédnout i do jejich zdejší ložnice. Důraz kladli i na nádhernou zahradu. Tu však později zničily povodně a následně i průmyslová revoluce, která proměnila celý Smíchov. Střídající se majitelé již měšťanského původu budovu a její pozemek využili ke svému podnikání. V první polovině 19. století Porgesové z Portheimu (odtud dnešní jméno) budovu opravili a pořádali tak jako Buquoyové koncerty. Hrával zde i Antonín Dvořák, Portheimka zažívala další zlaté období. Později se štěstím unikla zbourání a v nedávné historii, po další renovaci, se jí opět dostalo kulturního využití. Jeho nová kapitola v péči Prahy 5 se touto výstavou znovu otevírá.
Výstava Dientzenhoferova Portheimka - Barokní klenot Smíchova
trvá do 29. 11., denně kromě pondělí 13–18 hod. vstup volný.
foto Jiří Sládeček
Martina Fialková