Michaela Studená
Může se zdát, že dnešní rozhovor se z našich obvyklých kulturních témat, na která jsou čtenáři zvyklí, vymyká. Není to docela tak, přestože vznikl s jednou ze dvou zakladatelek iniciativy Pod svícnem, která přináší osvětu a pomoc obětem domácího násilí.
Michaela Studená spolu s Bárou Urbanovou založily tuto iniciativu relativně nedávno, ale už za pár měsíců získal jejich stejnojmenný podcast ocenění jako Nejlepší podcast roku. Na činnost iniciativy nepobírají žádné dotace, celý provoz si financují samy a obětem domácího násilí věnují mnoho hodin svého času denně. Určitě platí, že i soužití nejbližších v domácím prostředí rovná se kultura – kultura vztahů, rodiny, z níž vyrůstá kultura celé společnosti. A iniciativa Pod svícnem přispívá k jejímu zdraví.
Čím vaše iniciativa začala a o co v ní jde?
Iniciativa vznikla původně jako malá kampaň na osvětu proti domácímu násilí. Svolaly jsme s kolegyní tiskovou konferenci, ohlásily jsme, že by byly potřeba legislativní změny, a že budeme dělat osvětovou kampaň. Založily jsme pro iniciativu profily na sociálních sítích. Nabíraly jsme zhruba tisíc sledujících měsíčně a dnes jsme zhruba na 14 tisících. A už první příběhy, které se k nám po těchto sítích dostaly, byly natolik silné, že jsme přišly na nápad podcastů. Víme, že kromě osvěty je důležitá i legislativní část, kterou má na starosti moje kolegyně Bára Urbanová, a samozřejmě také odborná pomoc. Protože lidé se na nás začali obracet s opravdu závažnými problémy, začaly jsme je propojovat s terapeuty, právníky, psychology, které zveme i do podcastů. Aby jejich posluchači, kromě toho, že se s příběhy identifikují, našli i konkrétní rady, jak z dané situace ven.
Už po zveřejnění prvních příběhů jsme přišly na to, že jsme zaplnily jakousi „díru na trhu“, řečeno jaksi nepatřičně ekonomicky, a že se otevřelo peklo. Oběti domácího násilí se nám začaly hlásit ve velkém počtu. My jim ale neříkáme oběti, my jim říkáme hrdinové. Protože to opravdu hrdinové jsou, mnozí si doslova prošli peklem.
A název Pod svícnem? Má symbolizovat to nejbližší místo v úzké rodině, kam není vidět?
Říká se, že pod svícnem je největší tma. Do té nejužší vazby lidí, do rodiny, je málo vidět. Nevíme, co se děje za zavřenými dveřmi. Ze svého okolí znám spoustu spolužaček, kamarádek, o kterých jsem si myslela tehdy ve škole, že jsou hezčí, šťastnější, úspěšnější. Ale když jsem začala s touto aktivitou, najednou jsem se od nich po létech dozvěděla: „Kdepak, vůbec jsem nebyla šťastná… bylo to u nás. Táta pil, mlátil nás.“ Další spolužačka se svěřila, jak byla zneužívaná. Často to vypadá, že naše heslo by mohlo být: Nikdo by to do něj/ní neřekl.
Lidé o tom mlčí, a čím jsou starší, tím víc se za to stydí. Cítí se poníženě a mají pocit, že si to třeba nějak i zasloužili. Proto se často může zdát, že v našem okolí nic takového neexistuje. Násilníci jsou často velmi rafinovaní. My to nemusíme poznat, není to ani naše povinnost. Ale když to zjistíme, je naše povinnost říct: OK, je to pro mne nová situace, vydechnout a říct. Pověz mi to.
Byla na samém začátku i přímá zkušenost některé z vás zakladatelek?
Nikdo z nás přímou zkušenost nemá. Mne se ale v době těhotenství velmi osobně dotkl tehdy aktuální případ utýraného dítěte, Marečka z Loun. Neuměla jsem si nijak představit, že bych tomu děťátku, které mi sice třeba brání ve spaní, dokázala jakkoli ublížit. Na začátku stálo to, že jsme chtěly bojovat proti týrání dětí. Protože my víme, že nevytvoříme lepší svět pro nás. Ale můžeme ho připravit pro naše děti. Aby si dokázaly vytvořit vazby, které nebudou poničeny domácím násilím.
Tady vidím ten styčný bod s kulturou v nejširším slova smyslu. Jde tu o kulturu domácího soužití všech lidí, kterou je potřeba od nejútlejšího dětství v rodinách podporovat a pěstovat, aby z dětí rostli silní a vyrovnaní lidé, a ne další násilníci.
Ano, bohužel transgenerační přenos existuje. Ale vy máte stále na výběr. Můžete se léčit, chodit k terapeutovi, chodit na box…
Případy dětí se k vám také dostávají?
Docela často. Bývají anonymní, děti si třeba založí Instagram a napíšou nám. V tom případě máme jen úzkou možnost toho, co můžeme dělat. Pokud nám napíše maminka, ptáme se vždy, zda dochází i k násilí na dětech. Někdy zpočátku tvrdí že ne, ale když už nám důvěřuje, často později přiznává, že to tak je. Někdy to i jen tuší, protože to muž často nedělá před jejími zraky. Tady my přesvědčujeme, že s tím musí něco dělat, protože děti budou poznamenané do konce života. Právě chystáme velkou kampaň proti násilí na dětech. Nechceme s ní ale zatěžovat daňové poplatníky. Vybíráme na ni prostředky na platformě Donio, jmenuje se „Z hrdinů superhrdinové“. Podpořila nás i Dana Drábová.
Když vás chce někdo kontaktovat, jak to může udělat? Jak vidím, nemáte žádnou kancelář, kam byste si někoho pozvaly, i náš rozhovor vzniká ve vaší firmě.
Ideálně přes sociální sítě. Odpovídáme docela promptně. Já díky své firmě mohu toto vše financovat, ale nemáme čas neustále telefonovat nebo řešit věci osobními schůzkami. Určitou osobní hranici jsme si přece jen musely vybudovat. I takto mi „Pod svícnem“ denně zabírá několik hodin času. Nejsme sociální pracovníci ani terapeuti, ale snažíme se pomoci. I když ty problémy řešíme on-line, týká se nás to velice.
Michaela Studená
Co můžete člověku, který se přihlásí se svým problémem, nabídnout? Co uděláte?
Je to velmi individuální. Někdo se chce jen svěřit, pak fungujeme jako takové „kamarádky na telefonu“. Můžeme vyslechnout a poradit. Obraťte se na terapeuta, psychiatra. Pokud to ten člověk chce nějak řešit ještě dál, radíme, najít si právníka. Zejména pokud jde i o děti, bývá to komplikované. To, co můžeme udělat je omezené tím, co daný člověk vyhledává.
Domácí násilí je jak fyzické, tak psychické. Může se týkat kohokoli, nejde asi zdaleka jen o klasické případy mužů, násilníků v rodině?
Rozhodně. Domácí násilí je také sexualizované nebo ekonomické, a ještě si můžete přidat sociální izolaci. Může být i ze strany rodiče nebo obou rodičů k dětem – a to je jedna z nejzávažnějších situací, protože děti se nemohou samy bránit. A může být i násilí vzhledem k seniorům. Týká se celé rodiny, může být jak ze strany muže, tak ženy.
Pokud se daný člověk rozhodne svůj příběh zveřejnit, jakou má možnost?
Může jej zveřejnit bud’ v on-line prostoru nebo v našem podcastu, který vychází na serveru Novinky. Často je to ale tak, že se daný člověk potřebuje opravdu jen svěřit, a takových případů máme nejvíc, ty ani nezveřejňujeme. Někdy opravdu pomáhá to jen ze sebe dostat.
Čili vaše služba je i v tom, že si zveřejněné příběhy lidé třeba jen přečtou nebo poslechnou, najdou si v nich radu pro sebe sami a už vás ani nemusí kontaktovat?
Ano, často se totiž v příbězích najdou. Mnohdy totiž ani nemají pocit, že jde o domácí násilí.
Frekvence podcastů Pod svícnem, které moderujete vy sama nebo vaše kolegyně, je každý týden jeden. To svědčí o množství případů. Jak dlouho dopředu víte, s kým budete natáčet a jak se na ně připravujete?
Jak kdy. Často se stává, že to někdo před natáčením odvolá, dostane strach. To je přirozené. Nebo ze zdravotních důvodů. Máme ale velkou pomoc v tom, že redakce Novinek je velmi vstřícná a flexibilní. Zjistily jsme s kolegyní, že čím větší přípravu si děláme, tím více se pak většinou od toho scénáře odkláníme. Během rozhovoru se lidé otevírají a my reagujeme na to, co řekli. Rozhovor se přirozeně rozvíjí a oni tak řeknou často více, než kdyby odpovídali jen na předpřipravené otázky. I když se pak někdo rozhodne, že chce z rozhovoru něco vystřihnout, uděláme to. V případě, že máme v podcastu odborníky, připravíme si několik prvních otázek a následně se také rozhovor rozvíjí podle jejich odpovědí.
Myslíte, že jej poslouchají i jiní lidé než ti, kterých se nějak domácí násilí týká, ať už osobně nebo profesně?
Myslím, že jsou to všichni, které ta problematika zajímá. A jsem moc ráda, že nás poslouchá odborná veřejnost. A to je asi i důvod, proč jsme dostali to ocenění Nejlepší podcast roku. Myslím, že jsme dost přispěli k tomu, že došlo k destigmatizaci obětí. Že si najednou uvědomují, že oni nejsou ti špatní, že naopak je to ten násilník a agresor, a oni se nemají za co stydět, a proto mohou i vystoupit z anonymity, pokud chtějí.
Máte zpětnou odezvu alespoň od některých, že se situace nějak vyřešila, vylepšila?
Já vždy říkám, že domácí násilí nemá šťastný konec. Bohužel, i když se ten člověk dostane ze spárů násilníka, tak v tu chvíli na něj dopadne tíha celé situace. Přestože dříve třeba jen bojoval o přežití, najednou vůbec nechápe, co se s ním děje, a přicházejí jiné existenční problémy, i když je už v relativním bezpečí. Jsme s kolegyní rády, když tito lidé cítí, že na to nejsou na světě sami. Že se za ně někdo postaví, i kdyby spadl celý svět.
To je ale velmi těžký úkol, který jste si osobně na sebe vzaly. Dokážete někdy vůbec myšlenky na to téma, na osudy těch obětí – hrdinů, ve volném čase opustit?
Ne. Říkám na rovinu, že to je projekt, který mne pohltil. My to ale děláme srdcem, to se nedá jinak. O to víc si musíme dávat pozor, abychom nepřekročily nějakou hranici, kdy bychom mohly někomu ublížit. Musíme komunikovat s odborníky. Musíme se oprostit od svého vlastního pocitu a zachovat na jednu stranu odstup, na druhou stranu ale ten pocit přítomnosti. Aby i oběť domácího násilí, která se třeba k násilníkovi vrátí, věděla, že jsme tu pro ni.
Martina Fialková