Pražské výstaviště kolem roku 1904.
Myšlenka prezentace české hudby se konala poprvé v roce 1904 na tehdy ještě zánovním pražském Výstavišti. Konaly se tam třídenní hudební slavnosti, které připravoval od předchozího roku organizační výbor, který se odštěpil od Umělecké besedy. Po různých peripetiích se podařilo zorganizovat rozsáhlou akci „Český hudební festival“.
Do světa tak byl vyslán signál, že česká hudba je schopna takto velkorysé prezentace, podobně jako se v té době velkými hudebními festivaly již prezentovaly země jako Anglie či Francie. Událost se tehdy stala součástí národního sebeuvědomování v rámci Rakousko-uherské monarchie. Co vše se tedy v pravém křídle Průmyslového paláce 3.–5. dubna 1904 dělo?
Jeden z organizátorů, jehož podrobné vzpomínky najdeme na webových stránkách Unie českých pěveckých sborů, uvádí: „Kdo prožil ony slavné dny, chová je dodnes v nejkrásnější vzpomínce. Umělecký úspěch byl skvělý.“ Mezi účinkujícími byli Oskar Nedbal dirigující osm let předtím založenou Českou filharmonii, celkem 1 800 pěvců z různých sborů z Čech a Moravy(!), vynikající houslista František Ondříček, již tehdy světově proslulé České kvarteto a další umělci. Zazněla díla Smetanova, Dvořákova, Bendlova a dalších českých skladatelů. Mistr Antonín Dvořák, tehdejší ředitel Pražské konzervatoře a jeden z čestných předsedů festivalu, se bohužel pro nemoc festivalu nemohl zúčastnit, přestože zde bylo triumfálně provedeno i jeho oratorium Svatá Ludmila (Zanedlouho pak 1. května zemřel.)
Tato idea měla pokračování i v době neuvěřitelně těžkých podmínek. Rok české hudby 1944 byl totiž neoficiálně slaven za protektorátu díky neohrožené iniciativě dirigenta Václava Talicha. Mnoha koncerty z děl českých mistrů byl po celé zemi pozdvihován duch okupovaného národa a Evropě bylo dáno najevo, že Čechy nelze odepsat, mají-li takovou hudební kulturu.
I dnes se odrážíme od historie, idea Roku české hudby opět spojuje tvůrčí i reprodukční umělce k výrazným společensko-kulturním projektům. Česká hudba do evropského i světového kulturního prostoru přináší velký dar. A letos ještě intenzivněji prostřednictvím Roku české hudby dává vědět, kam patříme.
(s využitím textu Magdaleny Bílkové-Tůmové)
Maf