Nebyl jsem sám, kdo se v posledních letech ve fejetonech, sloupcích, komentářích či podobných novinářských žánrech zamýšlel nad soudobým fenoménem „masové“ návštěvnosti (turistiky) a její neudržitelnosti. Míním tedy takovou návštěvnost, kdy se objekt či lokalita doslova utápí pod těly turistů, četné přidružené stánky a atrakce jsou v neúprosném celodenním obležení a nad vším se vznáší neutichající halasný hluk z reproduktorů.
Abstrahuji teď od lákadel jako Benátky, Makarská riviéra či Paříž. I tak nevím proč, když naše malá, krásná, zemička má dlouhodobě de facto stále stejný počet obyvatel, se najednou ve vybraných místech najde tolik zájemců o procházku či prohlídku. A to nemluvím o jistém „abstinenčním příznaku“, který se logicky po měsících doma – po koronavirové karanténě – objevil. Ani o památných místech pod hlavičkou UNESCO, která objíždějí (nebo zase záhy budou) autobusy asijských turistů.
Jako příklad uvedu třeba klasické české sjíždění řek. Rád jsem na vodu jezdíval, sjel jsem asi všechny větší české toky. Ale dnes, když vidím ta „parkoviště“ na Vltavě mezi Rožmberkem a Českým Krumlovem či podobná na Lužnici, bych se do toho už asi nepustil. I na hory rád jezdím. Ale do Pece nebo do Špindlu se raději podívám zjara či na podzim pěšky. A když v zimě, tak jen zdálky – shora z hřebenů, z běžkařské trati. Tam je o poznání menší nátřesk a příjemnější klima.
Je dobře, že Češi poznávají svou rodnou hroudu. Díky výše zmíněným okolnostem asi letos budou poznávat více. Ale co stojí za tím, že je všude plno, že všichni jezdí na vodu, na kola, na lyže, plují po nádržích na lodích? Asi to bude proto, že se máme lépe a lépe, byť si to málokdo přizná. Spíše žehráme na nedostatky, než abychom paušálně chválili, jako to dělají Američané. Nic proti, jsme, jací jsme.
Našel jsem loni na podzim krásné, dosud „nepřeplněné“ místečko plné historie, na dosah od Prahy, v hezké krajině, s možností procházek pro odrostlé turisty i rodinky s dětmi. Jen teď nevím, zda mám prozradit, nebo raději ne. Aby mne majitelé pak nekamenovali. Risknu to. Pozor však: není tam (zatím) ani přidružená „kolotočářská“ produkce, ani stánky s buřty, ani řvoucí reprobedny. Jen klid, staré stromy a mezi nimi krásné torzo zámku – tvrze. To místo se zove Tuchoraz. Více nenapovím, aby se i z této dobře schované oázy nestalo masové shromaždiště. Kdo najdete, pozdravujte příjemné majitele, kteří se o památku i návštěvníky krásně a s láskou starají.
Hezké léto, v Tuchorazi i jinde!
Ondřej Sedláček